Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 9. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 9. díl

Utor: Blesk
Beta-read: Jituš
Přístupnost: 15+
Pairing: SS/HG

PS: zítra nás čeká definitivně poslední díl.

9. kapitola

 

Chlapcova radost neměla hranic.

Jak měl na začátku radost z nového svetru s tygrem, tak potom skákal nad novým plyšákem, ale nic z toho se nemohlo vyrovnat jásotu, který propukl, když na něj vykouklo červené autíčko. Od té doby rejdil mezi křesly a další dárky snad ani nebyly důležité.

Hermiona s láskou sledovala svého syna a užívala si ten život a radost, jakou prožíval. V hlavě jí však hlodal červíček, jestli dokáže přežít ten smutek, který se tam objeví, pokud tomu příští rok bude jinak. A ona, očekávající nejhorší, měla neblahý pocit, že tomu tak bude.

S povzdechem rozbalila balíček, který byl adresován jí. Děkovala si za prozřetelnost, se kterou koupila Severusovi láhev whisky a upletla šálu s rukavicemi. Ani jedno z toho se však hodnotou nevyrovnalo hodnotě dalšímu jeho daru. Doslova.

S šokem zírala na balíček bankovek.

Pomalu je převalovala v ruce a srdce se v ní zastavilo. Poznala to. Byly to ty peníze, co mu včera vracela. Ale proč u Merlina...

„Je to dárek," ozval se nad ní. „A ty se nevracejí," pronesl s úsměvem, očividně spokojený sám se sebou, jak to vymyslel.

Polkla. „Vezmi si je zpátky."

Ustoupil.

„U Merlina, Hermiono, je to dárek a..."

„Já je nechci."

„Nemůžeš prostě přijmout...?"

„Ne!" vykřikla a strčila mu je do rukou.

„A proč...?"

„Protože pak mám pocit, že mi za dnešní noc platíš!" zašeptala k němu naléhavě, ale pevně. Zoufale. Strašně zoufale. Stejně jako byly zoufalé oči, které na něho upírala. Nechtěla, aby chlapec jejich rozhovor slyšel, i když by ho stejně asi nepochopil... Ne, nechtěla, aby to věděl.

Zamrkal. Takhle to chápala? „Ale to přeci..."

„U Merlina, prosím, jestli mě máš alespoň trochu rád, vezmi si ty prokletý peníze," šeptala k němu prosebně. „Prosím! Dej mi alespoň zdání, že ta prokletá noc byla něco víc, než je další sex za peníze."

Nepohnul se ani o píď. „Co je na tom špatného?"

Pevně sevřela víčka, jedna slza vyklouzla. <i> Co je na tom špatného? Tak to bral? Že je pro něj jen holka, kterou si zaplatí? </i> To byla poslední kapka. „Prosím."

Pomalu si bankovky převzal.

Odstoupila od něho, jako kdyby se spálila. Náhle zcela strhaná a zoufalá se posadila na opěradlo křesla a sledovala syna, jak si hraje s autíčkem. A už v tu chvíli se nenáviděla za to, co musela udělat. „Johny, miláčku?"

Za zničení záře v těch jiskrných očích se už teď nenáviděla. „Já vím, že se ti to nebude líbit, ale to autíčko budeme muset vrátit."

„Cože?" přitiskl hračku k sobě. „Ale já ho dostal! Je moje."

„Já vím, ale musíme ho vrátit, Santa se spletl, víš?"

„To snad nebude nutné, ne?" vmísil se jim do toho Severus.

Ignorovala ho. „Ale slibuju ti, že hned zítra půjdeme a koupíme nový, ano?"

„Ale já byl hodný!" V očích měl slzy.

„Já vím, broučku, já vím, ale..."

„Proč si ho nemůžu nechat? Byl jsem hodný! Byl jsem!" vyskočil a začal dupat nohou. „Severusi, že si ho můžu nechat!" otočil se k muži.

„Určitě, můžeš."

„Ne!" oponovala žena a nenávistně muže probodla. „Johny, nejde to. Ukaž, dáme autíčko zpátky do krabice a vrátíme ho..."

„Hermiono, nech mu to auto," vzal ji za rameno. Ničilo ho, jak chlapec brečel. A to neměl ani ponětí, jak se cítila jeho matka.

Otočila se na něj. „Já nemám na to ti ho zaplatit."

„Nechci ho zaplatit."

„A já nechci, aby sis nás kupoval!"

„Já si vás přeci nechci kupovat!"

„Severusi, že si ho můžu nechat?!" tiskl se k němu chlapec a snažil se schovat za jeho nohou. Před svoji matkou, která se mu pokoušela vzít jeho dárek.

„Je to dárek, copak to nechápeš?" přemlouval jí muž. „Nic jiného v tom není!"

„Nic od tebe nechceme. Dej mi to auto!"

„Nééééééé!"

„Sakra, tak mu ho nech, proč se chceš mstít na tom klukovi!"

„Já?" vykřikla. Byla zoufalá z celé té situace, ničilo ji slyšet ten Johnův zoufalý pláč, ale neměla na vybranou. Ona si myslela, že našla někoho zvláštního, někoho, kdo by ji mohl mít rád a on očividně v ní viděl jen další artefakt ke koupi. „To ty sis ho omotal kolem prstu!"

„Já chci autíčko!" natahoval ruce a tloukl pěstičkami o zem.

„Vezmi si to a zmiz!"

„Co to do tebe vjelo? Je to jen pár dárků."

„Nepotřebujeme tvoje dárky!" vtlačila mu dárek do náruče. „Nepotřebujeme ani tvoje peníze!" Dobře, věděla, že je sobecká mrcha, před dvěma měsíci by něco takového neřekla. Jenže před dvěma měsíci nebyla zhrzená. Než však stačila říct další slovo, zarazila se.

Ten sípot ji zarazil.

Její synek se totiž zmítal na podlaze, a tentokrát ne pláčem, ale v marné snaze o nádech.

„Zlato!" vrhla se k němu a pevně ho sevřela v náruči. Až příliš pevně, přišlo Severusovi, jenže to ještě netušil, že sebou chlapec začne zmítat napjatý v křeči. Jeho drobné tělíčko se prohýbalo do luku a z úst se ozýval nelidské vytí.

„Co je? Co je mu?" děsil se muž. Připomínalo mu to epilepsii, ale tak krutý by snad osud nebyl. I když....

„Podej mi tu tyčku. Ne tu... nebo cokoliv, co mu můžu dát do pusy," natáhla k němu žena ruku, ale stále nepouštěla syna z náruče. Jako kdyby přesně věděla, co dělat.

Podal ji jednu z paliček k bubínku, které mu vložila mezi zuby. Poté mu paže pevně sevřela k tělu a začala s chlapcem slabě pohupovat. Do ucha mu šeptala tichá slůvka, mezi kterými Severus rozlišil i zoufalé: <i> Jak jsem mohla zapomenout? Jak jsem mohla zapomenout?</i>

„Co mám dělat?"

„Nic."

Trvalo dlouho, než se chlapec uklidnil. Nakonec jeho končetiny ochably a tělo znehybnělo. Severus měl chvilku dokonce strach, zda nezemřel, ale tu myšlenku hned zahnal. Raději sledoval, jak se žena snaží syna zvednut, zatímco si paží utírala vlastní slzy.

Chtěl se k ní vrhnout a pomoci jí, když si všiml jejího pohledu. Mířil kamsi za jeho záda. Na kalendář.

Proč na něj? Nebyl ničím zajímavý, kromě vyznačení Štědrého dne a... Zamračil se. Den byl označen černým kolečkem, stejně jako den přesně před 28 dny. A před dalšími 28 dny a dalšími a dalšími... Toho označení si všiml už dříve, popravdě to přisuzoval „ženskému" období v měsíci, ale poté si všiml, že pokaždé je označeno ještě něco.

Fáze měsíce.

Úplněk.

A pak mu to náhle došlo.

Jako rána do břicha.

„Je to Lupin."

Otočila se k němu přes rameno, ale nic neřekla. Jen pečlivě přikryla syna až po krk a jemně ho hladila po zpocených vlasech. Klekla si k němu a sevřela jeho drobnou dlaň. Věděla, že následujících pár hodin ji bude potřebovat.

„Ze všech těch lidí, ze všech těch chlapů..." Hlas se mu chvěl. „Proč právě Lupin?"

Proč musela mít poměr právě s ním? Proč s jeho sokem? S tím chlapem si nerozuměli už na školy natož později. Měl všechny ctnosti, které on sám neměl. Byl oblíbený, skromný, příjemný, otevřený a každý ho měl rád. Nenáviděl ho za to. A teď...?

Proč dítě, které si tak oblíbil, muselo být jeho?

Proč musel mít ON tuhle ženu jako první?

Proč?

Když se za ním zavřely dveře, Hermiona se ani neotočila.

 

***

 

Pil už dlouho, možná několik hodin, ale opilost se stále nedostavovala.

Možná že kdyby dole vzal tu whisky, bylo by to jinak.

Teď jen seděl na židli u stolu, lehce malátný.

A v depresi.

Naštvaně položil panáka zpět na stůl, až to cinklo. Skoro i přeslechl zaklepání.

Nebo ho možná přeslechnout chtěl.

„Dál," zavrčel. I když vlastně věděl, kdo to je. Sledoval, jak se k němu nejistě blíží, ale nic neřekl. Až do chvíle, než před něho posula listinu. „Co to je?" Nebyl ve stavu, aby mohl číst.

„Odstoupení od nájemní smlouvy," řekla prostě. „Jakmile bude Johnymu líp, odstěhujeme se."

Mělo by ho to potěšit? Zarmoutit? Nevěděl. Jen hleděl na listinu a nechápal.

Otočila se k odchodu.

„Proč ze všech lidí...," začal pomalu, „ze všech chlapů na týhle planetě... proč právě on? Proč zrovna... Remus Lupin?"

Povzdechla si. Nejspíš by se měla prostě otočit a odejít, ale na jednu stranu chtěla, aby to věděl. „Nebylo to plánované. Nechodili jsme spolu, neměli jsme vztah."

„Tak jak...?"

„Jen jedna noc. Ten den...," obtížně polkla, „ten den zabili Rona a chytili Tonksovou. Oba dva jsme byli dost... zoufalí. Osamělí. Nevím, jak to chceš nazvat. Prostě jsme vedle sebe někoho potřebovali. Nikdy předtím ani potom se mezi námi nic nestalo. Ano, byli jsme přátelé, ale..." Nechala slova vyznít do ztracena. „Že jsem těhotná jsem se dozvěděla až dva týdny potom, co ho zavraždili. A v tu chvíli... nemohla jsem zabít to jediné, co po něm na tomhle světě zbylo," dodala nakonec a podívala se mu do očí. Jako kdyby se potřebovala víc ospravedlňovat.

Přejížděl prsty po okraji skleničky a mlčel.

„Takže ty Johnyho nemoci..."

„Jsou pozůstatky lykantropie," přerušila ho. „Ano. Proto se vrací každý měsíc, proto je pořád tak malý a slabý. Je to ale jen malá daň za to, že se nemění ve vlkodlaka."

„Vždycky to probíhá takhle?"

Zavrtěla hlavou. „Většinou po východu měsíce dostane křeče a horečku. Ta mu vydrží další den a potom postupně odezní. Pokud ho však něco v tomhle období měsíce rozruší..."

„Jako dneska."

„... jako dneska," přikývla. „Přichází záchvat dřív. A trvá déle."

Přikývl, neměl moc co říci.

Otočila se k odchodu.

„Čím jsem tě tak naštval?" zeptal se ještě. „Čím jsem tě tak vytočil, že jsi... já nevím, připadlo mi, že tě posedlo."

„Nechci, abys mi za sex platil. Ani teď, ani jindy. I když si zřejmě myslíš, že sex za peníze není špatný, já... to nechci. Ne u tebe," zadívala se na něho, v očích ten prapodivný výraz. Posunula mu smlouvu po stole a věnovala poslední pohled. „Odejdeme, jakmile to půjde."

Náhle ji popadl za ruku.

Vykřikla.

Zahleděl se na ni, v očích trochu alkoholový opar, ale opilý nebyl. Možná jen trochu ovíněný, jinak by se k něčemu podobnému nikdy nesnížil.

„Nechoď," zašeptal směrem k její ruce.

„Cože?"

Konečně se jí podíval do očí. „Zůstaň," postavil se přímo proti ní.

„Ale... ale... to nejde. To nejde, Severusi. Já... já... já nevím, jestli to zvládnu. Ty... ty... nejsi mi lhostejný a já nezvládnu se tvářit, že jsi jen další..." hlas se jí zadrhl v hrdle, když ucítila jeho dlaně, jak jí jemně projely skráněmi a zabořily se do jejích vlasů.

Zavřela oči, ty doteky byly opojné.

„Ať už jsem řekl cokoliv, co tě vedlo k přesvědčení, že ti chci platit, tak na to zapomeň." Jeho hlas hřál na kůži, šimral. „Chci tě celou. Napořád. Nejen tvoje tělo na chvíli."

„Já... já... já..."

Pomalu si zvedl její hlavu k sobě a zašeptal jí do rtů, než je políbil, „nechoď."

31.01.2012 21:04:40
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one