Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 8. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 8. díl

Autor: Blesk
Beta-read: Jituš
Přístupnost: 15+
Pairing: SS/HG

PS: zítra nás čeká předposlední díl

8. kapitola

 

„No tak, vstávej... Sev´rusi, vstávej."

Neochotně se vymanil z Morfeovy náruče a začal zjišťovat, kdo to do něho tak neurvale šťouchá. To malý Johny postával u jeho postele a neúnavně do něho narážel dlaněmi, jako kdyby ho chtěl překulit.

„Vstávej, vstávej, dá´ky čekají."

„Cože?" zamžoural, „co se děje?"

„Je Boží hod, jsou tu dá´ky!" vysvětlovalo mu dítě. „Vstávej."

Zamžoural k oknu, ale za ním stále ještě panovala tma. Nemohlo být více než sedm hodin ráno, a jelikož toho v noci moc nenaspal...

S trhnutím se na posteli posadil a zadíval se na místo vedle sebe. V jednu chvíli ho skutečně vyděsila myšlenka, že by je ten kluk nachytal in flagranti. Druhá strana postele však zela prázdnotou.

Přejel si rukou po tváři.

Zdálo se mu to, nebo...?

Ne, jeho prádlo včetně trenýrek leželo na židli a i když měl pocit, že včera večer se povalovalo všude možně, rozhodně nespával nahý. Byl to pozůstatek z jeho špiónských let, kdy i uprostřed noci musel být připravený na cokoliv. A to s holým zadkem moc nešlo.

Prohrábl si vlasy. Zpětně si uvědomoval, co spolu s Hermionou v noci všechno prováděli. Rozhodně si to... užil. Ještě si vzpomínal, jak se potom v noci žena pokoušela vykrást z postele, prý by se to hodilo.

„Tady odtud nemusíš odcházet," přitáhl si ji zpátky. Napůl u toho spal, ale rozhodně se svého vyhřívání nechtěl vzdát.

„Dojdu se jen podívat na malýho," zašeptala.

„On to zvládne."

„Touhle dobou bývá často... nemocný," vysvětlila. „Za chvíli jsem zpátky." Vykroutila se mu z paží.

Uvnitř hrudi se mu usadil nepříjemný pocit, že od něho prostě utíká, jeho mysl však byla příliš unavená, než aby to řešil. Nakonec se tedy jen zabalil do peřiny. O to víc ho překvapilo, když se po několika minutách kolem jeho hrudi opět ovinuly drobné paže. Možná si ani neuvědomil, že se z polospánku pousmál.

„No, tak... Sev´rusi," škubl chlapec dekou.

To bylo o fous! pomyslel si muž, když se mu na poslední chvíli podařilo deku popadnout a přitáhnout si ji k pasu. Rozhodně nechtěl, aby ho ten kluk viděl nahého. Nestál o to, aby se ten malý zvědavec začal vyptávat na nepříjemné věci, které až příliš zaváněly rozhovorem na téma kytiček a včeliček.

„No tak, nech mě," zamračil se na chlapce a vytrhnul mu deku z ruky. Nehodlal se přetahovat. „Tak běž rozbalovat, vždyť mě k tomu nepotřebuješ."

„Jenže pod stromečkem žádný dárky nejsou," rozhodilo dítě marně rukama a Severuse bodlo u srdce. „A máma říká, že ani žádný nebudou, dokud tam nebudeme všichni, takže i ty. Prosím, prosím pojď!" začal poskakovat kolem postele jako velikonoční zajíček.

„Dobře, dobře...," zarazil ho, ale neubránil se zívnutí.

„Říkala jsem ti, že bude ještě spát," objevila se za chlapcovými zády jeho matky a Severus zcela bezděčně si přitáhl deku blíž k tělu. Trochu hloupé po dnešní noci, ale...

Přešla to jen s malým úsměvem.

„Co kdyby ses šel dolů oblíknout, Johny? Severus za chvíli určitě přijde a pak spolu půjdete vyhlížet Santu, ano?"

V dětských očích se zajiskřilo. „Půjdeš?" podíval se na muže s nadějí.

„Za chvíli jsem dole."

S výskokem a zapištěním zmizel na schodišti.

Zůstali sami dva, v tichu.

Severusova pozornost byla věnována dece, u které se přesvědčoval, že zakrývá vše, co měla. Hermiona ho přejela jen pobaveným pohledem.

„Pořádně se oblíkni," rýpla si, „je tam zima."

„Prima," pronesl pro sebe, když za ženou zacvakly dveře. „Prostě skvělý," natáhl se pro svoje spodky. Od příště už si je snad ani nebude sundávat.

Vyčistil si zuby a natáhl na sebe starý plášť. V hlavě mu však stále hlodaly nepříjemné myšlenky. Myšlenky na dnešní noc, na ženu, se kterou ji strávil. Nějak netušil, jak se k ní má chovat. Vždyť ta holka... ne, už o ní nešlo myslet jako o holce. Ani jako o studentce. Její vzhled i životní útrapy jí nějak vzaly dětský vzhled a s tím i jeho schopnost ji tak vnímat. Byla to dospělá žena. Velmi vášnivá žena. Velmi...

Oh, Merline, cos mi to provedl? zaúpěl v duchu, když zakryl levitující dárky neviditelným kouzlem a vydal se dolů.

„Už jde! Už jde! Už jde!" slyšel z bytu ještě dřív, než zaklepal. „Co ti tak trvalo?" vyhrkl na něj chlapec.

„Johne!" okřikla ho hned matka. „Trochu vychování!"

Chlapec se zatvářil trochu kajícně, ale stejně se na Severuse díval s nedočkavostí. Mohl mu jen prohrábnout vlasy.

„Jinak pod tím stromečkem nic nenajdeš."

Nedočkavost se změnila ve zděšení. „To ne!" střelil pohledem od matky k Severusovi, „že mě Santa najde, že jo? Že jo? Že jo?"

„No to já nevím," pokrčil rameny Severus, „podle toho, jak moc jsi zlobil."

„Nezlobil!"

Zvedl jen obočí.

Chlapec začal šoupat špičkou boty. „Rozbil jsem mámě hrníček," přiznal.

„No to potom nevím... měl bys jít vyhlížet ven. Já za tebou hned přijdu," dodal, ale to už chlapec mizel v domovních dveřích.

Opět zůstali sami. A opět nastalo podivné ticho.

„Jak dlouho ho chceš napínat?"

„Většinou jsem s ním obešla blok domu. Když je hodně napjatý, většinou mu tolik nevadí, že najde třeba jenom jeden dárek."

„Já jsem taky nějaké dárky přinesl."

„Tos nemusel," usmála se na něho plaše.

„Ale musel. Mám je dát pod stromeček? Jsou pod zastíracím kouzlem," upřesnil.

Zasmála se. „Vidíš... jak nemám hůlku, tak mě už ani nic podobného nenapadá."

„Mělo by, přeci jenom jsi čarodějka."

„Bejvávávalo," ovázala si šálu okolo krku. „Půjdeme?"

„Jenom je narovnám pod stromeček a hned jdu za vámi."

Kývla na něho, než vyšla ze svého bytu a dala mu tak několik minut času. Minut k tomu, aby vyměnil chudou jedličku za veliký smrk z jeho pokoje a do pokoje přikouzlil i nějaké dekorace. Ozdobičky nechal. Na stromečku viselo sice jen sušené ovoce, perníčky a mašle, ale vypadalo to až podivně hezky. Nic velkého a přeplácaného, přesně jak to měl rád. Potom ještě zbavil dárky zastíracího kouzla a vydal se za ostatními.

Obešli víc než jeden blok.

Cesta je dovedla až na nedaleké malé náměstí, kde svítil stromeček a zpívaly se koledy. Taky tam prodávali pražené kaštany a Severus si neodpustil, aby jeden sáček koupil.

„Dáš si?" nabídl ženě.

Usmála se na něho. „Můžu? Johne, nechoď daleko!" zavolala, když viděla, jak se syn ztrácí mezi lidmi. Zavolal na ní, že nebude, ale že se potřebuje dostat na volné prostranství. Mezi tolika lidmi totiž neviděl na oblohu, odkud stále čekal přilétat velké sáně.

„Kaštany mi vždycky kupoval táta, když jsme spolu o Vánocích chodili na trhy. Máma nás vyhazovala, protože doma potřebovala uklidit a s námi to prý nešlo," zavzpomínala, zatímco odloupávala ohořelou slupku.

Taky zalovil v papírovém kornoutku. „Můžu se zeptat, jak vůbec skončili tví rodiče?" Vlastně se ani nechtěl ptát, ne dneska, ale... zajímalo ho to.

„Přežili," řekla. „Před válkou jsem jim upravila paměť a poslala je do Austrálie. Od té doby jsem je neviděla. A... silně pochybuji, že ještě někdy uvidím."

„Snad by neměl problém je najít, ne?"

„Harry to tenkrát zkoušel. Nenašel je," přiznala neochotně. „Můžu se alespoň uklidňovat tím, že toho všeho byli ušetřeni. A že jsou někdy šťastní," dodala s malým nadějným úsměvem. Skutečně malým.

Zastavil se, zastavil i ji. Chtěl ji sevřít v náruči, obejmout a říci, že to bude dobré. Možná i lehce políbit. Skutečně lehce, pokud mu víc nedovolí, ale...

„Já ho nevidím!" ucítil zatahání na nohavici. „On nepřiletí, že ne?" V chlapcových očích byly slzy. „On letos nepřiletí, že ne? Moc jsem zlobil. To za ten hrníček? Ale já ho nechtěl rozbít, opravdu ne," popotáhl.

„Ale no... však on si tě najde. Pojď," vzal ho za malou ruku, „půjdeme ho vyhlížet spolu, ano?"

Malý Johny si otřel slzy do rukávu a pokračoval v cestě. Stále doufal, že na obloze uvidí ten známý povoz a blikající červené světýlko. Jako třeba předloni, kdy nad městem akorát prolétávalo letadlo. Tentokrát se však žádné neukázalo a chlapcova nálada začala s každým krokem upadat.

„Třeba už u vás dávno byl, jen jsi ho nezahlídl."

„Ale já se koukal!"

„Ale určitě ne na všechny strany zároveň," ujistil ho muž, „musí být rychlý, když chce všechno stihnout včas."

Chlapec zaklonil hlavu, aby se na muže řádně podíval, ale dlouho nic neřekl. „Myslíš, že pod stromečkem něco bude? Alespoň jeden dáreček?"

„Určitě."

„Loni nebyl, moc jsem zlobil, víš?" řeklo dítě. Ne nešťastně, spíš trochu zklamaně.

„Nebyl?" podivil se Severus a vrhl jeden z pohledů na ženu, která šla za nimi. Ta se však snažila tvářit, že tam není. Nebyla hrdá na to, že nebyla synovi schopna dát víc, než upletený svetr. „Neboj, jsem si jistý, že letos jsi byl určitě hodnější. Co kdybys běžel napřed a podíval se do okna?"

Otočil se na ženu, jakmile chlapec odběhl. Snad jí i chtěl říct, že to není její vina, že ho mrzí, v jaké musela být situaci, když nebyla synovi schopná dát jedinou hračku, ale nakonec mu to prostě neprošlo přes rty. Měl pocit, že už i tak se cítí dost nesvá. Raději jí jen vrátil úsměv.

„Je tam!" křikl chlapec od okna. „Něco tam je!"

„No, tak to se na to musíme jít podívat," odemkl vstupní dveře a za stálého povzbuzování chlapce čekal, až Hermiona odemkne svůj byt.

„Jůůůůů!"

„Nejdřív boty!" křikla na něho ještě matka.

Jedna botaska zůstala za dveřmi, druhá se kutálela asi v půlce v pokoje. Nic z toho však nebylo podstatné, protože stromeček byl ohromný, nazdobený, svítící a k tomu... tolik dárků.

„Mami! Mami! Koukej! Byl tady! Byl tady!" jásal chlapec a poskakoval kolem stromu jako indián okolo ohniště. Šklebil se od ucha k uchu a jeho oči zářily ještě jasněji než světýlka na stromečku.

„Zbláznil ses?" otočila se Hermiona na muže za sebou, když viděla tu hromadu balíčků. Od ní tam bylo asi šest dárků, drobnost pro sebe a Severuse a zbytek pro syna. Pod stromečkem však trůnilo ještě alespoň dalších deset dárků.

„Proč myslíš?" nadhodil a sledoval tu dětskou radost.

„Tohle... tohle...," mávla rukou k stromku. „Co tě to napadlo dávat nám takových dárků?!"

„To ne já. To byl přeci Santa Claus."

31.01.2012 21:03:32
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one