Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 6. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 6. díl

Autor: Blesk
Beta-read: Jituš
Přístupnost: 15+
Pairing: SS/HG, snad

PS: zítra nás čeká předposlední kapitola, tedy 7.

6. kapitola

 

Ta nabídka ji překvapila a ještě víc ji překvapilo, když ho o dva dny později šla žádat, jestli to myslí vážně. Podařilo se jí totiž sehnat práci, v jednom skladě. Nic moc, těžká manuální práce, ale poměrně dobře placená a na 12hodinové směny. Teď ještě přemluvit svého bývalého profesora, jestli by byl ochotný si tyhle 12hodinové směny dát taky. S Johnym.

„Pokud hodláte riskovat, že ho najdete přiotráveného..." odvětil klidně.

„Nemusíte se mu věnovat, stačí mu dát pastelky... knížku... cokoliv. Vydrží si dlouho hrát sám. Jenom... je hodně zvědavý, tak aby něco..."

„Kdy nastupujete?" přerušil ji. Nepotřeboval dávat seznam činností. Dokázal zkrotit 60 studentů, jeden kluk nebude problém.

„No... nabídli mi už dneska."

„Tak mi ho sem pošlete a zmizte," zabouchl jí před nosem.

To asi mělo být ano.

Následující týdny probíhaly v klidu, až podivném klidu.  Ke svému ohromnému překvapení totiž našla syna naživu. A to jak napoprvé, tak napodruhé... napotřetí... I Severus totiž musel uznat, že malý Granger je neskutečně hodné dítě. Jenom ta knížka, kvůli které se mu tehdy vloupal do knihovny, ho zabavila skoro na čtyři hodiny. Pokud se však chlapci věnoval, působil Johny jako sací houba. Pamatoval si všechno, co mu Severus řekl a velmi často to i logicky komentoval. Sice s logikou čtyřletého dítěte, ale i tak. A Severus musel přiznat, že si přítomnost toho kluka užívá.

Jako odměnu za svoji roli chůvy si však vymohl jednu prioritu. Mohl hádat jméno jeho otce.

„Potter?"

„Ne."

„Někdo z Weasleyů?"

„Tak snadné to mít nebudete, musíte říct přímo jméno."

„Charlie?"

„Ne."

„Bill?"

„Ne."

„Artur?"

„Jsi nechutný."

„Kingsley?"

„Připadá ti jako malý mulat?"

„Tak kdo?"

„Hádej, hádej, hádači."

Štvala ho, ale zároveň ho... bavila. Nerozuměl tomu, ale její přítomnosti si užíval. Nejdříve ji bral čistě jako spřízněnou duši, s postupem času si však užíval, jak mu oponovala, dohodovala se nebo mluvila v hádankách. Ve chvíli, kdy totiž měla pevnou práci, režim a snad i nějaké peníze, začalo se jí vracet sebevědomí. A to i ve chvíli, kdy si mohla dopřát beztrestnou dlouhou sprchu a pořídit si nové oblečení. Obyčejné a pro většinu lidí nenositelné, ale pro ni to byl svátek.

A také ji očividně práce bavila. Ne zaměstnání, ale její práce na bytě. Zatímco Severus čekal, že to odflákne, aby byl byt co nejdřív obyvatelný, v ženě se prosadila její školní preciznost. Škrabala, sádrovala, malovala, strhávala koberce... dělala zkrátka vše, aby z malého bytu udělala útulné hnízdečko. A skutečně jí to šlo. Tak dobře, že jí nakonec dal muž volnou ruku i ve svém vlastním bytě.

První den toho sice litoval, protože to tam vypadalo jako po výbuchu bomby a některé její nápady (jako vymalovat obývací pokoj na lehce červeno) ho div nepřivedly do hrobu, když si však vyřešili několik sporných bodů, začínalo se mu to čím dál tím víc líbit.

Ona se mu začínala líbit.

Nevěděl, co ho vyděsilo víc.

„A co takhle Longbottom?" nadhodil k ní.

Otočila se k němu ze židle, ze které si právě dělala zkoušky kreseb na zeď a zatvářila se znuděně. Už si zvykla, že na ni takhle střílel jedno jméno za druhým, ale překvapovalo ji, jak daleko od pravdy stále byl. Vždyť to bylo tak snadné!

„Ne," zavrtěla hlavou. „Pořád samá voda," dodala k němu trochu vyčítavě.

„Tak mi napověz," opřel se o zárubeň dveří a pozoroval ji, jak něco čmárá na prázdnou zeď. A především, jak se natahuje, čímž se jí vyhrnují domácí šaty a ukazují tak... no, velmi lákavou podívanou.

„Jedna nápověda ti tu pobíhá, to ti musí stačit."

„Nápověda před chvílí odpadla."

„Spí?" podivila se. „Nějak brzy."

„Utahal jsem ho."

„Nějak si nedokážu představit, že bys s ním hrál fotbal."

„Psychicky jsem ho utahal," odpověděl, ale jejich hovoru věnoval pramálo pozornosti. V jednu chvíli si uvědomil, že se spolu baví jako staří manželé a docela ho překvapilo, jak ta myšlenka byla rozechvívající. Ne nepříjemně. Jenže... no... jenže.

„Učil jsi ho vařit doušek živé smrti?"

Váhal. „Tak trochu."

Překvapeně se na něj otočila.

„Nejsou to úplně lektvary, jen... nějaké směsi bylin, které prodávám."

„To je ten tvůj obchod? Prodáváš bylinné čajíčky?" Nikdy se o jeho živobytí nebavili, nechtěl. A ona začínala chápat proč. Severus Snape vařící bylinné čaje? K smíchu. „Až budu mít menstruační křeče, dojdu si k tobě pro dávku," zasmála se.

Nejen že ho takhle poznámka zarazila (nesnášel, když ženy s tímhle tématem přišly), ale ke všemu měl neodbytný pocit, že by měl všechno uvést na pravou míru. Ale nebyl si jistý, jestli se s ním potom bude ještě vůbec bavit.

„Moje čajíčky bych... nedoporučoval pít."

Nechápala.

„Ne pokud nechceš usnout. Natrvalo."

Chápala ještě méně. Konečně odložila tužku za ucho a nechápavě se na něho otočila. „Jak to myslíš?"

„Tak jak to říkám."

„Ty vaříš... jedy?"

„Ne tak úplně."

„Ne úplně? Co to kruci znamená?!"

„Říká ti něco pojem eutanázie?"

„To si piš, že říká. To je nelegální!" upozornila ho.

„Hodláš se ohánět zákony? Ty, která jsi na útěku před..."

„Ale tohle je vražda!"

Zahleděl se jí do očí, do zděšených očí. „Někdy to je pomoc."

„Pomoc k smrti."

„V některých případech není smrt to nejhorší řešení."

Nadechovala se k protestu, ale nakonec pusu zase zavřela. Byla proti. Důrazně proti, ale nehodlala se hádat. Věděla, že by neuspěla. Bohužel i ona prošla válkou a viděla, jaké to je umírat. To však neznamenalo, že s tímhle postupem souhlasila. Raději opět vylezla na židli a pokračovala v práci.

„Nenávidíš mě moc?" zeptal se po nějaké chvíli do ticha.

„Dej mi čas to skousnout," řekla jen. Ten večer už se však na něho neotočila.

 

***

 

Znovu zaklepal na dveře. Věděl, že jeho přítel Sam Johnson je občas zašitý ve své laboratoři a doklepat se k němu nebylo snadné. Z bytu však slyšel tiché cinkání, určitě tam je. Potřetí zvedl ruku ke dveřím s nápisem Johnson, ale než zaklepal, dveře se otevřely. A nikdo v nich nestál.

Tedy to si myslel v první chvíli. Poté jeho pohled sklouzl na malého chlapce, který si ho zvědavě měřil.

„Ehm... ahoj, chlapečku."

Dítě? U Sama? To se mu ještě nestalo.

„Je doma tvůj... ehm..." Co sakra? Otec? Dědeček? Kmotr? Strýc?

Naštěstí byl chlapec bystrý, došlo mu, koho ten pán hledá a ukázal na zasklené dveře, ze kterých se ozvalo i nevraživé. „Kdo je to?!"

„To jsem já, Alex!" zavolal, když vklouzl do bytu. Překvapilo ho, jaký je tu nepořádek. Sam by znám jako puntičkář. A ještě víc ho překvapilo, když ve vedlejším pokoji zahlédl stát mladou ženu. Očividně malovala a kývla mu na pozdrav a Alex si rozhodně pomyslel, že by stála za hřích.

„Přestaň jí očumovat zadek a pojď sem," ozvalo se mu u ucha vrčivě. Nikdy si nezvykl, jak tiše dokázal jeho přítel chodit. Občas skutečně uvažoval, jestli některý z jeho předků nepatřil mezi kočky. To kvůli našlapování. A prskání. „Kdo to je?" zašeptal se zájmem, když se za nimi zavřely dveře jeho pracovny. „Ta je tvoje?"

„Ano," odvětil zcela přímo, až tím druhého muže zarazil. „Nájemnice. Dáš si něco?"

„Jen kávu, za chvíli musím do firmy. To ti všechny nájemnice malují byt?"

„Má u mě menší dluh."

„Dluh?"

„Byla na tom finančně dost špatně, trochu jsem jí pomohl. Znáš to, samotná ženská po mateřský."

„Aha, tak to jo... placení v naturáliích, to se mi líbí. Platí ti i jinak?"

„Sklapni!" odsekl Severus, prudčeji, než chtěl. Jenže v tu chvíli mu před očima vyvstal obraz Hermiony, jak se mu nabízí jako protihodnotu za rozbitou vázu. V tu chvíli se mu z nějakého důvodu udělalo špatně. „Co tu vůbec chceš?"

„Nic, přišel jsem za starým známým, prohodit pár slov a pozvat tě na vánoční večírek, přijdeš?"

„Budeš se ptát každý rok? Nemůžu ti dát nějakou bianko odpověď na dalších deset let dopředu?" vrčel černovlasý muž. „Nebaví mě tě pořád odmítat."

„Tak mě neodmítej," zamával mu pozvánkou před obličejem. „Můžeš s sebou vzít i doprovod."

Zavraždil ho pohledem.

„Fajn, fajn... alespoň jsem to zkusil. Hele, kdybys chtěl, tak přijď," položil pozvánku na stoleček, vypil horkou, hořkou kávu na jeden lok a vydal se ke dveřím. „Měj se. Nashledanou a šťastné..." nakoukl ještě do kuchyně, kde právě Hermiona prováděla cosi za policemi. „Páni," vydechl.

Žena právě kreslila na stěnu jakýsi ornament, jednoduchou ale nesmírně vkusnou spirálu, která na skořicovém podkladu dodávala místnosti ohromnou atmosféru.

„To je úžasné."

Hermiona se trochu zarazila. Nevěděla, kdo je ten muž a k čemu přesně se vztahuje jeho obdiv, přesto nejistě těkala pohledem od stěny na muže a zpět.

„To jste kreslila vy?" ujišťoval se Alex. Jako kdyby ten štětec v její ruce nebyl výmluvný sám o sobě.

„No... ehm, ano," pronesla nejistě.

„To je... znamenité, ta kombinace barev je neskutečná, nikdy bych to neřekl. Kde jste to viděla? To mi musíte ukázat."

Hermiona si nejistě utřela ruce do ošuntělých kalhot a očkem sledovala svého bývalého profesora. Na jeho názoru jí totiž záleželo víc, než na názoru tohohle... kdo ví koho. Přeci jenom to byl jeho byt. „No... nikde. To byl můj nápad. Přišlo mi, že to tu pod tím světlem mohlo vypadat zajímavě. Líbí?" otočila se na Severuse.

Ten nehnul ani brvou, neřekl ano ani ne.

„Váš nápad? Úplně čistě z vaší hlavy? Prostě jste sem přišla a řekla si, sem dám hnědou barvu a na to černý ornament?"

Odhrnula si pramen z očí. „No, tak úplně ne, ale... no... Vypadá to tak hrozně?"

„Je to úžasné," rozplýval se. „Skutečně znamenité. Neotřelé, moderní a přitom zcela vkusné. Kde jste studovala?"

„Já... ehm... nejsem vystudovaná v oboru."

„A kde pracujete? Ať je to kdokoliv, zaplatím vám víc, člověka jako vy potřebujeme."

31.01.2012 15:11:55
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one