Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 3. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 3. díl
Autor: Blesk
Beta-read: Jituš
Přístupnost: od teď raději 15+
Pairing: nechte se překvapit

PS: zítra 4. díl

3. kapitola

 

Pomalu se mu podařilo vytáhnout další střepinu. Dlaně byly těch malých mršek plné, takže je neviděl skoro ani s brýlemi. Chlapec sebou naštěstí nemlel. Jen seděl na veliké židli a zvědavě se rozhlížel okolo. Do téhle místnosti byl prý vstup zakázán, a tak v ní nikdy nebyl. A rozhodně věděl, proč sem nesměl. Bylo tu tolik zajímavých věcí.

Brečet přestal už před nějakou chvílí, chvíli potom, co mu ten neznámý vytáhl střep z paže a ránu zavázal. Sice při tom nepřestal lamentovat nad tím, že je malý špindíra, že je nevychovaný a že to jeho matce dá spočítat, ale to Johny slyšel už tolikrát, že to ani nebral vážně.

Teď dlouho seděli v tichosti.

„Vy jste do´tor?" zeptal se nakonec.

Muž se na něho podíval přes obroučky brýlí, ale hned se zase věnoval jeho dlani. „Ne," řekl jen, než odložil pinzetu a natáhl se pro dezinfekci.

„Tak doktor z´ířátek?" zeptal se chlapec opět po chvíli.

Dostala se mu však téže odpovědi.

„Ale máte rád z´ířátka."

Muž si ho změřil. „Proč si to myslíš?"

„Máte tu klec. Na ptáčky!" ukázal chlapec nadšeně přes mužovo rameno do rohu, kde trůnila velká klec.

Prázdná.

Pro tuto chvíli.

Odfrkl si. „Jak si můžeš být jistý, že je na ptáčky?"

Chlapec se na něho zamračil. „Protože lev by se tam nevešel."

Zmrzl v půlce pohybu a věnoval chlapci překvapený pohled. Měl chuť se smát. Ty jeho odpovědi byly tak logické, až to pěkné nebylo.

„Ty seš mi nějaký chytrolín. Ale to nic nemění na faktu, že bys zasloužil pořádně na holou," dodal, když ránu konečně očistil a zvedl se, aby vše uklidil. Překvapilo ho, jak málo se chlapec bránil štiplavé desinfekci v ráně, ale nehodlal to řešit."

„Nemohl byste vy?" zarazilo ho ve dveřích.

Nechápavě se otočil. „Prosím?"

„Nemohl byste mi naržezat vy?" zašišlal. „Máma po tom vždycky b´ečí."

Pozvedl obočí. „Chceš, abych ti nařezal?" Byl ten kluk vůbec z téhle planety?

Přikývl a na důkaz svých slov sesedl ze židle a nešikovně si začal stahovat kalhoty.

V tu chvíli se muž zděsil. Rychle se natáhl, aby mu v tom zabránil. Poslední, co potřeboval, bylo, aby ho někdo obvinil z pedofilie. Už teď ho považují za podivína.

„To není třeba!"

Chlapec se na něho podíval nechápavě. „Ale řekl jste..."

„To si vyřídím s tvojí matkou."

„Dáte na holou jí?" zeptal se chlapec zcela bezelstně.

Za tu dětskou logiku by se mělo střílet. „Ne. Ale jsem si jistý, že ona už si bude vědět rady s raubířem, jako jsi ty! Nebo bych to snad měl nechat na tvém otci?" zeptal se významně.

Chlapec přešlápl. „Žádného nemám," odpověděl prostě a ani to neznělo smutně. Podivné. „Ale já to nechtěl ro´bít. Chtěl sem tu ´nížku."

„Ale tahle knížka patří mně!" zamračil se na něj muž. „A bez dovolení se věci nepůjčují, to tě matka neučila? Copak nemáš svoje?"

Jen zavrtěl hlavou. „Mys´el sem, že tam budou pohádky."

„Pohádky."

„Je na ní koník."

Zamrkal. „Koník?" Ne, určitě neměl v knihovně nic s koníkem.

Chlapec divoce přikývl, než se rozběhl vedle a začal sbírat velkou knihu do rukou. Šlo mu to těžko, když měl obě ruce zalepené náplastmi. Nakonec se mu to přeci jen podařilo a on ukazoval na velkého koníka na hřbetu knihu.

Vzal si ji od něho. Pravda o Tróji, aneb cena za dar, hlásal název.

„To nejsou pohádky, to je historická kniha o Tróji."

„Co je Tróji?"

„Trója," opravil ho muž automaticky. „To bylo město."

„Už není?" zeptal se klučík znovu zvědavě.

Muž se na toho malého spratka chtěl zlobit, ale sakra vždyť to dítě bylo jenom zvědavé. A v jeho očích byla touha po poznání světa.

Než však vymyslel nějakou vhodnou výmluvu, nebo cokoliv, ozval se na chodbě zděšený hlas.

„Johny? No tak, Johny, kde jsi?!"

„Máma," hlesl chlapec.

„Jestli se někde schováváš, tak koukej vylézt!" pokoušela se žena na chodbě znít tvrdě, ale v hlase bylo nepopiratelné zděšení. „No tak vylez!"

Překvapilo ho, že místo toho, aby se klučík vydal matce vstříc, se mu schoval za nohu. JEMU se schoval za nohu, jako kdyby u něho hledal bezpečí. Překvapilo ho to. U něho NIKDO nikdy nehledal bezpečí, spíš naopak. Věnoval mu nechápavý pohled, ale odpovědí mu byly jen zcela nevinné oči.

Povzdechl si. Měl v plánu ho matce předhodit a užít si jeho výprask, který si rozhodně zasloužil, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.

„Tady!" zavolal ke dveřím. „Tady je."

Po rychlých krocích ve dveřích náhle stála jeho matka. Zadýchaná, zrudlá v obličeji a špinavá stejně jako její syn. Tedy ne tolik, v podstatě byla čistá, umytá, ale vlasy poletující v nevzhledném drdolu a oprané šaty ji na přitažlivosti moc nepřidaly.

„Promiňte, pane Johnsone, ale..." A potom si ho všimla. Syna, jak vykukuje zpoza jeho nohy. „Johny, co tu děláš? Jak ses sem dostal a... Co se ti to stalo?" zděsila se, když viděla olepené ruce, ovázanou paži a roztržené tričko.

„Já nechtěl," špitl chlapec.

„Jsi v pořádku? Cos to vyváděl?" chrlila ze sebe a snažila se zjistit, jestli to jsou všechna zranění, která utržil. „Tak mluv!"

„Váš syn," začal muž a oči mu ztvrdly, „se mi vloupal do bytu, snažil se vzít můj majetek a rozbil mi moji starožitnou vázu," ukázala na střepy, které stále ležely na zemi.

Hermiona se se zděšením otočila, než si na vteřinu povzdechla. Chlapec se jí pořád omlouval, ale na výprask bude čas později. „Já... já se mockrát omlouvám, pane Johnsone," postavila se a snad poprvé měla možnost si ho prohlédnout. Stále před ní hubený muž s prošedivělými krátkými vlasy a černými brýlemi na nose. Všimla si, že má dost výrazný nos, ale jeho brýle přilákaly většinu pozornosti. Na vteřinu si říkala, jestli ho odněkud nezná, ale ta myšlenka vymizela do ztracena.

„Hluboce se omlouvám, pane Johnsone, neměla jsem ho tu nechávat samotného."

„To jste skutečně neměla."

„Tu vázu vám samozřejmě zaplatím."

„V to doufám, stála mě téměř dva tisíce liber."

Při té cifře sebou žena zakývala, skoro jí to porazilo. To bylo... to bylo... ou, Merline, tohle nikdy nesplatí. Nikdy, ledaže... Zoufale sevřela oči, bylo jí do pláče. Ale ne teď. A ne tady.

Přikývla. „Dobře, já... já... já... já to uhradím, jen... dejte mi prosím pár dní. Seženu ty peníze, slibuji. Budete to mít, do poslední penny. Přísahám. Jen... prosím, nevolejte policii."

Zvedl překvapeně obočí. Nic takového neměl v plánu, ale její zájem ho zaujal. „Policii? Mám to snad chápat tak, že s nimi máte nějaké nevyřízené účty? Nehodlám krýt uprchlé zločince."

„Já nejsem zločinec!" ohradila se příkře. A v tu chvíli mu někoho připomněla. Něco v jejích očích, ten oheň, který tam na vteřinu zaplál. Ta jiskra však byla pryč a s ním i jakákoliv připomínka známé osoby.

„Já... já...," začala koktat, „... já se omlouvám. Za syna i za sebe. Všechno napravím... zaplatím, jen... dejte mi prosím pár dní."

„No to nevím, jestli bych měl," mračil se na ni.

Žena přešlápla. „Johny, běž dolů do pokoje."

„Ale..."

„Něco jsem řekla! Sedni si do rohu a přemýšlej o tom, co jsi udělal. Běž!"

Chlapec sklopil hlavu a pomalu se odšoural. S tichým nashledanou se ještě podíval za sebe. Neměl rád, když matku přivedl do problémů, i když si byl teď jistý, že se to stalo. Když za ním zaklaply dveře, podíval se muž na ženu před sebou.

„Tedy?"

„Já... já teď zrovna u sebe nemám tolik peněz. Nemohl byste... počkat?"

„Počkat? Jak dlouho?" zvedl obočí. Nebyl hlupák, věděl, že tahle částka je pro ženu absolutně nemyslitelná. Mluvil pro to už fakt, že si pronajala ten holo-byt dole. I fakt, co měla na sobě.

„Pár... pár dní," vydechla.

„Myslíte si, že vám to pomůže." Užíval si to, nadmíru si to užíval.

A ona to věděla. Věděla, že tuhle částku za „pár dní" prostě nesežene. Ne bez toho, aniž by prodala některý ze svých párových orgánů.

„A nemohli bychom..." Bylo těžké to vyslovit. „Nemohli bychom se dohodnout nějak jinak?"

„A jak?" odfrkl si. „Pochybuji, že máte cokoliv, o co bych mohl mít zájem," otočil se od ní a konečně se vydal vrátit obě stoličky, které její syn posunul, na své místo.

Když však drahnou chvíli neslyšel nic kromě šustění látky, otočil se. Stála tam, na stejném místě, až na to, že teď byla od pasu nahoru nahá. Tričko svírala v rukou, které si tiskla k břichu, ale svá prsa nechala odhalená. V jejích očích byl stud. A strach. Přesto se však snažila dívat se na něho, i když se jí to příliš nedařilo. Ne, nechtěla se na něho dívat. Nebyla na sebe za tenhle počin hrdá.

Vytřeštil oči, neschopen pochybu i slova. Ona se mu... nabízela?

Uhnula pohledem, tentokrát zcela jasně.

Kdyby mohla, utekla by, ale ona prostě... musela tenhle dluh nějak smazat a on... Měl pravdu, neměla nic jiného, o co by mohl mít zájem.

Cítila, jak se k ní vydal a nemohla si pomoci, aby neustoupila. Jen o krůček. Mohla jen doufat, že si toho nevšiml, ale nevěřila tomu. Ale ona musela vypadat jistě, musela to vydržet, musela...

Vytrhl jí triko z ruky, připadala si ještě víc nahá, než před vteřinou. Hlavně se nezakrývat, hlavně se ne...

Náhle jí její svršek přistál v náručí.

Nechápavě se na něho podívala.

„Zmizte!"

 

***

 

Další dny se Hermiona svému domovníkovi snažila vyhýbat. Naštěstí jí to příliš neztěžoval a kdykoliv se jen mihla okolo jeho bytu, byl zalezlý. Nevěděla, co si o jeho reakci měla myslet. Nejspíš ho urazila. První dny dokonce čekala, kdy na stole najde výpověď ze smlouvy, ale nic se nedělo, a tak snad i začala doufat, že by to mohla přežít bez újmy.

John dostal za svůj malý výlet pořádně za uši a musel slíbit, že nahoru už nikdy bez jejího svolení ani nepáchne. Podle toho, jak moc se omlouval, snad i mohla doufat, že tomu tak i bude. I když na něm viděla, že by si ten výlet nahoru rozhodně rád zopakoval.

Jeho názor se však změnil, když onemocněl.

Hermiona ho držela zabaleného do deky a snažila se ho co nejvíc zahřívat. Vařila mu horký čaj a trochu vývaru, potřeboval nabrat síly. Ráda by mu dala maso, ale bohužel... nebylo. A tak s ním jen seděla na posteli a držela ho za ruku, když sebou v noci zmítal v horečce. Držela ho a utěšovala. S pohledem upřeným na hodiny. Její směna začala už před dvěma hodinami a ona pochybovala, že někdo bral v potaz její žádost, že potřebuje volno.

Nemýlila se.

Za dva dny odcházela z práce s vyhazovem na hodinu a několika málo mincemi, které jí vydrží tak maximálně na tři dny. A to prý má být ještě ráda, že jí nestrhli z platu ztráty, které jim vyvstaly, když nepřišla do práce. Na její námitku, že svou nepřítomnost nahlásila, ji vyhodili z kanceláře.

Dlouho do noci tak mohla jen sedět, držet chlapce za ruku a marně uvažovat nad tím, kde sežene peníze.

Co mu dá zítra k jídlu, už i suchary docházely.

Se sebezapřením, které občas zažije snad každá matka, si toho večera vyčesala vlasy a vyplížila se z domu. Věděla, do kterých uliček zajít, aby našla zájemce o své tělo. I když nebylo o moc stát.

Vracela za úsvitu. V podprsence měla složených několik bankovek, ale ani ty nemohly přebít ten nechutný pocit v ústech a svrbění po celém těle, kvůli kterému si připadala neskutečně špinavá. Jediné, po čem toužila, byla sprcha. Nejraději by si dala horkou, ale věděla, že nesmí. Energie si platila sama a teplá voda byla drahá. Jen mýdlo a rejžák.

Za dveřmi však na někoho narazila.

Domovník akorát scházel po schodech, v očích jasně čitelný výraz. Překvapení a snad i znechucení. „Ale... ale... odkudpak? Takhle časně?"

Neodpověděla, jen se urychleně pokoušela najít klíče, aby mu zmizela z očí.

„Asi bych vás měl upozornit, slečno Greenová, že ve svém domě nestrpím běhny."

„Ale já přeci nejsem žádná běhna!" otočila se k němu prudce.

„Skutečně?" Hrané překvapení, ale... sakra, vždyť měl pravdu.

Polkla, zkoumala podlahu. Polkla. „Já... já..." Bylo jí do pláče. „Najdu si jiný byt, když vám jsem tak odporná. Slibuji," špitla.

„Nebyla byste odporná, kdybyste toho nechala," odfrkl si jen. „To v sobě nemáte ani špetku hrdosti?"

Zvedla k němu oči, byly v nich slzy. „Moje hrdost syna nenakrmí."

31.01.2012 15:06:43
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one