Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 2. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 2. díl

Autor: Blesk
Beta-read: Jituš
Přístupnost: 12+
Pairing: nechte se překvapit

PS: zítra nás čeká 3. díl

2. kapitola

 

Následující dny se vlekly ve zběsilém stereotypním rytmu.

Přes den se Hermiona snažila proměnit svůj byt v něco alespoň trochu obyvatelného, zatímco každý druhý den běhala nahoru do podkroví, aby udělala nějakou z nezbytných domácích prací. Do toho všeho samozřejmě musela chodit i do práce a v neposlední řadě se alespoň částečně věnovat synovi. Nechtěla, aby musel vyrůstat jako dříví v lese, a když už mu nemohla z finančních důvodů pořídit ani knihy, ani žádné hračky, snažila se vše vynahradit alespoň povídáním a drobnými hrami. Občas ho brala i s sebou nahoru, aby jí trochu pomohl při úklidu a měl alespoň nějakou zábavu. Už odmalička byl celý žhavý po tom někomu pomáhat.

 To má po otci, pomyslela si Hermiona a v jejím nitru se mísila milá vzpomínka s bolestí ze ztráty. Hned oba pocity zahnala, na to tu teď skutečně nebylo místo.

Bohužel se však stávalo stále častěji, že musela chlapce nechávat doma, když šla do práce. Našla zaměstnání v jedné firmě, jenže směny nijak nebraly v potaz matky, které neměly hlídání. Bohužel to však byla jediná práce v dosahu, kde ji byli ochotni přijmout bez vzdělání, vzhledu i praxe. Hledala sice dál, ale neviděla to příliš dobře. Ale život ji už naučil, že každá práce, kde dostane zaplaceno a každá práce, kde dostane zaplaceno po každém týdnu, je dobrá práce.

Naposledy políbila syna do vlasů, zopakovala mu poslední rady a s ohlédnutím přes rameno opustila byt. Vždycky se modlila, aby ho po návratů domů našla v pořádku.

Malý John zůstal sedět na špinavém koberci a pokračoval ve hře, kterou před chvílí hrál s matkou. Otáčel dva obrázky a snažil se najít dva stejné. Po chvíli však zjistil, že v jednom je to nuda. Rozhlédl se po bytě a hledal, čím by se zabavil. Pohled mu padl na medvídka, který byl jeho nejoblíbenější a v podstatě i jedinou hračkou. Přitáhl si ho do náruče, ale ani ten nedokázal potlačit jeho zvědavost po poznání. Vydal se na průzkum celého bytu. Prošel vše od koupelny po kuchyň, prošmejdil i krb, ale když na něho spadla kulička popela, rozkašlal se a raději z něho opět vylezl. Otřel si oči upatlané od mouru a na chvíli se posadil na koberec.

Co tu měl dělat?

Ve starém bytě měli alespoň sousedé kočky, které se toulaly po okolí a jejich sledováním dokázal strávit celý den, tady se však za okny skrývala jen špinavá ulice.

Jeho pohled se stočil na dveře. Matka mu sice říkala, že nesmí nikam chodit, ale když jeho to tak lákalo. Lákal ho ten byt nahoře, bylo v něm tolik zajímavých věcí. Věcí, které v životě neviděl, nebo jenom z dálky v obchodech.

Ještě chvíli posedávat po zemi i po gauči, snažil se zabavit výhledem z okna, ale nakonec se přeci jen natáhl ke klice a vyklouzl z bytu. Matka se určitě nebude zlobit, vždyť to ani nemusí zjistit. Jen se tam porozhlédne a hned zase zmizí.

Nikdo o tom nebude vědět.

Vyšplhal se až nahoru do podkroví a bez klepání nakoukl dovnitř. Zaposlouchal se, ale nezdálo se, že by tam někdo byl. Všude panovalo ticho.

Opatrně jako myška vklouzl dovnitř a vydal se na expedici. V první chvíli nevěděl, kam se podívat. Bylo tu tolik zajímavých věcí. Od obyčejných spotřebičů v kuchyni, přes roztodivné masky visící po stěnách, po desítky knih v policích, které vypadaly starobyle a neskutečně zajímavě. Jedna z nich měla na hřbetu cosi nakreslené. Byl to bílý kůň?

Třeba to jsou nějaké pohádky, pomyslel si. Jeho kamarád, se kterým se kdysi vídal na hřišti, měl podobnou. On však nikdy. Maminka říkala, že knihy jsou to největší bohatství, a proto jsou moc drahé. Ale tady najednou jedna byla, téměř na dosah.

Rozhlédl se okolo, do oka mu padla stolička.

Odložil medvídka na zem a přitáhl si stoličku, na kterou rychle vylezl. Teď se už jen natáhnout a... uf, nešla ven. Ať tahal, jak tahal, tak kniha byla příliš objemná a zapasovaná mezi ostatní knihy, že s ní nešlo pohnout.

A potom zabral.

Kniha náhle povolila, nečekal to. Zapotácel se a potom... padal.

A padal.

Náraz byl tvrdý, až mu vyrazil dech. Kniha pleskla vedle něho do podlahy, stejně jako židle, na které stál. A ještě něco. Nedaleký stoleček se zapotácel, zabalancoval na jedné noze a padl.

A velká zdobená váza s ním.

KŘACH!

Nastalo ticho a poté...

„Co se to tam děje?!"

 

***

 

Muž vpadl do obývacího pokoje přilákán tím náhlých hlukem. Myslel si, že sem zase sousedovic děti vhodily kámen, vlétl sem nějaký otravný pták, nebo se průvanem otevřelo okno. Rozhodně však nečekal, že na zemi najde střepy po starobylé váze, stoličku, která měla být daleko odtud, a jednu z knih vypadlých z knihovny.

Vypadlých? zamračil se, když ji zvedl. Ani omylem! Z téhle knihovny by nevypadl ani list papíru, jak byla napěchovaná.

Rozhlédl se po pokoji zlověstným pohledem, někdo tu byl, tím si byl jistý. Ale pochyboval, že by to byl zloděj, na stole ještě ležely zbylé peníze z nákupu, které mu sem položila jeho nová nájemnice. Takže někdo jiný, ale...?

Zaposlouchal se.

Slyšel jakési šustění, nebo spíš zrychlený dech. Nepravidelný dech.

Takže návštěvník je ještě pořád tady, stále lepší.

Nepohnul se ani o píď, jen se řádně zaposlouchal, aby si ujasnil, kde se nevítaný host skrývá. Jeho pohled padl na okraj pohovky, kde se široké područní opěradlo opíralo o skříň. Jenže pod ním nebylo dost místa na to, aby se tam někdo vešel. Ne pokud to nebyl trpaslík. Trpaslík, nebo...

„Nééé!" zapištělo dítě, když ho náhle popadla silná ruka a vytáhla ho ven.

„Jen pojď."

„Né, pusťte mě!"

„Jen pojď, ty spratku!" zavrčel. „Cos tu vyváděl? Jak ses sem dostal?"

Dítě jen zoufale popotáhlo v marné snaze se osvobodit.

„Tak mluv," zatřásl s ním.

„Já jen... já jen..."

Zatřásl s ním. „CO?"

„Chtěl jsem ´nížku," vzlyklo dítě a ukázalo prstíkem na knihu ležící na zemi.

Muž se podíval týmž směrem, ale příliš vysvětlení v tom nenašel.

„A jak ses sem dostal?!"

„Přišel jsem," odvětilo dítě plačtivě a ukázalo na dveře.

Muž jen v duchu zaúpěl, bohužel se nemohl moc vztekat, dítě odpovědělo přesně na jeho dotaz. „A čí jsi?"

Dítě zamrkalo, po tvářích mu stekly slzy. „Mámy."

Dospělý měl chuť zaúpět, nebo ho seřezat. Nevěděl však, jestli byl připravený na další příval slz. „Neřvi mi tu!" obořil se na chlapce.

Ten jen popotáhl a v další chvíli si obličej... oh, Merline... celý otřel do ušmudlaného rukávu. Na tváři mu to udělalo několik šmouh, od soplů, slz i černých sazí, které mu stále ulpěly na tváři.

„Nebo ti dám důvod řvát. Koukni, cos udělal!" ukázal na rozbitou vázu. „Vidíš, cos udělal? Víš, jak byla ta váza drahá? To tě tvoje matka moc nepochválí!"

„Ne!" vzlykl chlapec a vrhl se kupředu ke střepům. „Já to s´ravím, s´ibuju! ´lepím to!" Při rychlém pohybu ho muž nestačil zastavit, a tak ani nezabránil tomu, aby si chlapec zabořil několik drobných střepinek do dlaní a kolenou. Nevypadalo to však, že by si toho všimnul. Dál se natahoval pro další a další střepy a pokoušel se je skládat jako puzzle.

„Nech toho."

Chlapec ho neposlouchal, dál opakoval, že to spraví.

„Říkám ti nech toho!" rozčílil se muž. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo, aby se ten kluk tady zranil. Popadl ho za triko, aby ho odtáhl, ale rozhodně nepočítal s tím, co se stalo. Vetchá látka trička nevydržela zatáhnutí a praskla. Johny neschopný se bránit sebou cukl a v další chvíli spadl na zem. A tentokrát přímo mezi střepy.

V muži zatrnulo.

Chlapec zůstal najednou zcela tichý.

A potom začal brečet.

Tentokrát bolestí.

V paži mu zela zabodnutá velká střepina.

Mezi vzlyky se zcela automaticky začalo ozývat volání, chtěl mámu.

31.01.2012 15:04:51
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one