Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 10. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 10. díl

Autor: Blesk
Beta-read: Jituš + moje maličkost
Přístupnost: 15+
Pairing: SS/HG

PS: zítra nás čeká 1. část povídky od mé maličkosti, ačkoli po tomhle Bleskově veledíle váhám, jestli mám jít vůbec s kůží na trh

PS: ráda bych se touto cestou zeptala Anet a potažmo i dalších, zda mám ještě čekat nějaké povídky?

10. kapitola

 

Neochotně se překulila na záda, akorát se taky jeho rty přesunuly z nahých zad na odhalené rameno. Pozůstatek z jejich rychlého a vášnivého milostného vzplanutí, po kterém se ještě nestačila obléknout. A i kdyby stačila, určitě by ji při druhém kole opět svlékl. Nebo alespoň při raním tulení. Kam se až nedá dostat od jednoho malého polibku.

„Budu se muset jít podívat na Johna," promluvila nakonec.

„Byla jsi tam před chvílí."

„Já vím, ale v těchlech dnech ho nerada nechávám samotného. Už jenom z toho, že jsem tady a ne u něho, mám výčitky."

„Prosím tě, je to velký kluk, on to zvládne," políbil ji na krk. „Záchvaty přestaly, z horečky se stejně musí vyspat. Svojí přítomností mu nepomůžeš."

Věděla, že má pravdu, ale nějaký vnitřní mateřský pocit ji nutil být u syna stále a držet ho za ruku. Přesvědčit ho, že je u něho a nikdy ho neopustí.

„Napadlo tě někdy zkusit mu podávat vlkodlačí lektvar?"

„Na začátku," přiznala po chvíli, „ale potom už nebyla ani příležitost, ani peníze ho získat."

„Tak to je teď tvůj šťastný den."

„Proč?"

„Protože ses moudře rozhodla zůstat s jedním kdysi uznávaným Mistrem lektvarů," zašeptal jí do ucha. „Velmi moudré, jestli chceš znát můj názor."

Zasmála se. Nejen, že jeho hlas lechtal na krku, ale taky Severusova lehká domýšlivost byla neskutečná. Nějak to k němu však sedělo. I když Hermiona doufala, že to stále bude v těchto poměrně mírumilovných mezích. I když něco jí stále nedávalo spát.

„Severusi, já vím, že jsi schopný ten lektvar uvařit, ale sehnat všechny ty přísady je..."

„Ujišťuji tě, že se poslední roky neživím pouze vařením... jak jsi to nazvala?... čajíčků, ale také občas nějakým tím kouzelnickým dryákem."

„Raději se nechce ptát, na co ty dryáky jsou."

„To máš pravdu, to se neptej. Čím míň víš, tím je to pro tebe bezpečnější."

Povzdechla si. Nesouhlasila s tímhle jeho živobytím, ale věděla, že nemá cenu protestovat. Zvláště, když pochopila, jak potřebný občas může být. Pochopila to po rozhovoru s Alexem, který spolu vedli při skleničce, na kterou ji pozval v den jejího oficiálního přijetí.

 

*

 

„Alexi, jak jste se vy dva spolu vůbec poznali?" zeptala se, aby řeč nestála. „Se Sev... se Samem myslím."

Její společník se zarazil, jako kdyby si nebyl jistý, zda má odpovědět popravdě. „Přes obchodní... záležitost."

Zvedla obočí. „Obchodní záležitost?" zopakovala. „Neříkej mi, že si Severus chtěl nechat udělat nový design bytu."

„Ne, tos dokázala pouze ty," usmál se na ni.

Lehce zčervenala. „Takže to chápu tak, že ten obchodník byl v tuhle chvíli Sam."

Změřil si ji pohledem. „Takže to chápu tak, že víš, s čím Sam obchoduje."

„Myslíš obchodníka se smrtí? Jo, vím," odvětila. Z jejího hlasu bylo jasně poznat, že s tím nesouhlasí. „Nechceš mi doufám říct, žes využil jeho služeb," zamračila se náhle.

Neochotně se zavrtěl na židli. „A kdyby ano?"

„Kdo?"

Neodpověděl hned. „Můj otec."

Zalapala po dechu. „Tys..."

„Bylo to to nejlepší, co jsem pro něho mohl udělat," odvětil, i když stále zněl poněkud nejistě. „Můžeš mě odsuzovat, ale kdybys viděla to co já, udělala bys to samý. Můj otec měl rakovinu, poslední stadium. Jeho celý život se scvrkl na ležení, kálení do plen, krmení z lahve a čekání na smrt. Když uvidíš někoho, ke komu celý život vzhlíží, v takového situaci, jak na tebe hledí a prosí tě o pomoc, i když to není schopen ani říct, pochopíš, co znamená úsloví: horší, než smrt."

Odmlčel se.

„Tak jsem se potkal se Samem. Nebylo to legální, ani příjemné, ani odpustitelné. Ale pořád to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. A Sam jako přítel byl jen bonus k dobru. I když je to podivín, mám ho svým způsobem rád."

Hermiona se usmála. „Jo, to jsme dva."

„Podle toho, jak jste se teď usmála, bych ale řekl, že v tom bude víc, než jen: mít rád. Nemám pravdu?"

Zčervenala až ke kořínkům. Tohle přeci nemohl vědět, ne? A věděla to vůbec ona?

 

*

 

Teď už to věděla.

Věděla, že tam je něco víc než mít rád. Nevěděla co to je, nebyla si jistá, jestli to je láska, ale bylo to to nejhezčí, co jí za poslední roky potkalo. A po všech těch ztrátách byla ochotna to zkusit, i kdyby to mělo trvat jenom chvíli.

„Budu muset sice udělat Johnymu několik testů, aby pro něho nebyl lektvar nebezpečný," pokračoval Severus za jejím uchem, „ale jsem si jistý, že najdeme způsob, jak ho těch záchvatů zbavit."

Otočila se k němu, rukou lehce prohrábla vlasy. „To by bylo fajn... ale pořád... je to moc drahý, Severusi. Vím z doby, kdy jsme se o tom bavili s Remusem, jak..."

Položil jí ruku přes rty, aby nemohla pokračovat. „Dvě pravidla. Za prvé, jako své přítelkyni ti zakazuji vytahovat otázku peněz, jasné? A za druhé, a o tom se odmítám dále bavit, opovaž se znovu vyslovit jméno toho vlkodlaka v posteli. Ano?"

 Opřela se o loket a natáhla se k němu. „Opravdu není důvod, abys na... něho žárlil. I kdyby mezi námi něco bylo kromě tý jedný noci, tak mrtvý by ti těžko byl konkurencí."

„Tak tím pádem by bylo milé, kdyby ses věnovala živému," začal jí pomalu líbat na krku, „a nechala mrtvé spát."

Zachichotala se. „Dobře, dobře... ale když už mluvíme o těch spících," políbil ho a překulila se na druhou stranu postele, „musím se jít podívat na malýho."

 Dobře, chápal. Nechal ji vyklouznout z náruče a sledoval ji, jak se v pološeru obléká.

„Jenom nevím, jak mu tohle všechno vysvětlím," promluvila po chvíli.

„Vysvětlíš co? Nás?"

„To taky," připustila. „I když to bych asi teď neřešila, nechci mu zbytečně motat hlavu. Teď mi hlavně dělá starosti, jak mu vysvětlím celý ten dnešek, vlastně včerejšek," dodala s pohledem upřeným na hodiny. „Zničila jsem mu nejhezčí den v roce."

„A co se tvářit jako kdyby včerejšek nebyl?"

„Máš snad po ruce obraceč času?"

„Myslím, že jsou snazší cesty."

„Jako třeba? To se mám tvářit, že jsme přeskočili celý jeden den? Nebude mu divné, že má najednou hromadu hraček a toho všeho?"

„Já jsem neřekl přeskočit. Já jsem jen řekl, že včerejšek nebyl. Zatím."

„Nechápu."

„Pochopíš."

 

***

 

„Zlatíčko, vstávej. No tak, Johny,"

Chlapec neochotně otevřel unavené oči. Ačkoliv prospal celou noc i část dne, byl velmi unavený. A trochu zmatený.

„Zlato, dárky čekají..."

„Dá´ky? Jaký dá´ky?"

„No je přeci Boží hod, Vánoce. Santa přijde," pohladila ho matka po vláskách. „Neříkej mi, žes na to zapomněl. Určitě ti přinese nějaké dárky."

Chlapec si prostřel oči a rozhlédl se okolo. Pod okny stála jejich malá jedlička, po dárcích nebylo nikde ani památky. Všechno tu bylo tak, jako doposud.

„Ale Santa tu byl p´eci ´čera."

„Co by tu dělal včera?" usmála se na něho matka. Nelíbilo se jí, že mu tak lže, ale bylo to pro jeho dobro. „To se ti jenom něco zdálo, miláčku. Zase jsi měl horečku a blouznil jsi."

Johny byl zmatený. „Ale on mi donesl autíčko. Červený! Velký! Takhle velký!" ukázal nadšeně, i když se potom trochu zakymácel. Síly mu po problouzněné noci stále scházely. „Jenže pak jsem ho musel vrátit," dodal zklamaně.

„To se ti zdálo, broučku, žádné autíčko jsi nedostal."

Chlapec se zatvářil smutně.

„Ale třeba pod tím stromečkem nějaký takový auto bude."

S nadšením se podíval pod stromeček, ten však stále zel prázdnotou.

„Musíš jít Santu vyhlížet, teď tu nic není. Co kdybys šel nahoru za Severusem, třeba odtamtud ty saně uvidíš líp."

Vyskočil zpod peřiny, stále v tom propoceném tričku a obkladu na čele.

„Ale nejdřív umýt! Slyšíš? Johne! Joh... " Nemělo to cenu, už zmizel na schodišti. Nemělo cenu ho volat zpátky.

S povzdechem se vydala ke stromečku a vyložila pod něj všechny ty dárky, některé už znovu zabalené.

Mohla jen doufat, že tentokrát to vyjde.

„Jé, mami, mami! Koukej!" vykřikl chlapec, když roztrhal papír z velké krabice, a zvedl nad hlavu velké červené auto. „To je to auto! To auto, o kterým se mi zdálo! Mami, to je ono!"

„No vidíš, páni... Santa určitě věděl, že se ti o něm zdálo a dal ti ho. Za to bys měl poděkovat, viď?"

Chlapec nadšeně přikývl, než se kdo ví proč rozběhl k oknu a začal ven hulákat z plných plic. „Děkuju ti Santo Clausi!"

Musela se nad tím usmát, než se pootočila na muže, který seděl vedle ní na pohovce a nenápadně měl položenou ruku okolo jejích ramen.

„Děkuju ti," usmála se na něho. „Za všechno. I když jsi blázen, takových dárků. A já ti skoro nic nedala."

„Ale dala."

„Jo, a co prosím tě?"

Natáhl se na zem a sebral jednu z mašlí, kterou jí zašmodrchal mezi vlasy. Šňůrky jí padaly do očí a ona si připadala jako vánoční balíček.

„Dalas mi ten nejkrásnější dárek."

Lehce se začervenala.

„Strčím si tě i pod stromeček, pokud budeš chtít," dodal šeptavě do jejího ucha, než jí vtiskl vroucí polibek. Do jejich romantické chvilky se ozývalo halasné: „DĚKUJU TI SANTO CLAUSI!!!!"

KONEC

31.01.2012 21:07:19
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one