Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 1. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 1. díl

Autor: Blesk
Beta-read: Jituš
Přístupnost: 12+
Pairing: nechte se překvapit

PS: pokud Blesk dodá druhý díl, můžete se na něj těšit zítra večer, pokud ne, bude následovat jednorázovka od Duchacika.

Zázraky se dějí. O Vánocích.

 

1. kapitola

 

„…rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký nebo Santa Claus?…"

Vánoční koledy vyhrávaly na celé sídliště, i když do Vánoc zbývaly ještě dobré tři měsíce, vlastně skoro čtyři, vždyť sotva odzvonilo letním prázdninám.

Z metra jedné špinavé čtvrti Londýna vylezla ztrhaná žena s dvěma taškami hozenými přes rameno a dalšíma dvěma kufry táhnoucími za sebou. Rozhlédla se kolem sebe a marně se pokoušela sáhnout do své kapsy pro lísteček s adresou. Než se jí to však podařilo, vrazili do ní tři lidí, kterým stála v cestě a tašky jí popadaly na zem.

„Hej! Dávejte pozor!" zavrčela na nějakého muže, který jí dost nešetrně strčil do ramene a kopl do kufru, který už i bez toho vypadal, že se každou chvíli rozpadne.

Bohužel, na lepší neměla.

Přitáhla si tašku blíž k sobě a hmátla do kapsy pro lísteček s adresou. Znovu si přečetla název ulice a kartičku uklidila zpět. Poté na sebe poskládala všechny kufry a mošny připravena jít dál.

„Mami?" ozval se za mladou ženou uplakaný hlásek. „Mami?!"

Otočila se na malého chlapce, který se vláčel za ní. Upíral na ni světle hnědé oči a uslzenou tvář, po které mu stékala dlouhá nudle.

Popotáhl.

Když to nepomohlo, otřel si ji rukávem. Tedy spíše medvídkem, kterého svíral v náručí. Společně s ošoupaným batůžkem to bylo to jediné, co nesl. Teď se však soukal nahoru po schodišti, které pro něho vypadalo až příliš velké, a marně se snažil dosáhnout na zábradlí.

„Copak, broučku?" otočila se na něj. V jejím hlase zněla láska, ale také neskonalá únava.

„Bota," ukázal na rozvázanou tkaničku, když se konečně vysoukal z metra. V jeho pohledu bylo zoufalství. Sice ho matka nutila, aby si byl schopen boty sám zavázat, ale ať se snažil, jak se snažil, tak se ty neposlušné provázky každých pět minut rozvazovaly. Hermiona však dobře věděla, že to není chlapcovými nešikovnými prstíky, ale prostě tím, že ty boty už se samy od sebe rozpadaly. A také věděla, že ten chudák malý už tak sotva plete nožičkama. Vždyť byli na nohou už od šesti od rána, bez oběda, jen s jedním sendvičem po cestě.

S povzdechem odložila všechna svá zavazadla na stranu, než se sehnula k synovi a pokusila se mu zavázat botu. Nešlo to. Konec už byl tak roztřepený, že se nedal ani pořádně uchopit.

„Bolí mě nožičky," postěžoval si plačtivě.

„Já vím, miláčku, ale musíš to ještě chvilku vydržet."

„Moc mě bolí," popotáhl a podíval se na ni velkýma očima plnýma slz.

Nedivila se mu, i ona už únavou div nepadala, ale nemohla jinak. Museli jít pešky, městská doprava byla příliš drahá.

„Za chvilku už tam budeme, ano? Potom si odpočineš," sehnula se k němu a políbila ho na špinavou tvář. Nemohla mu říkat, že mají před sebou ještě dobrou hodinu cesty. „Budeš velký kluk, viď?" pokusila se ho podpořit. Nejraději by ho vzala do náručí a nesla ho, ale s těmi všemi kufry to skutečně nešlo. Už takhle by potřebovala o dvě ruce navíc.

Popotáhl, ale nakonec přikývl. Už věděl, že stejně jinou možnost nemá.

„Jsi moje zlatíčko," políbila ho ještě, než opět na sebe poskládala všechna zavazadla a vydala se dál.

Jen už aby tam byli.

 

***

 

„Tak… už to jenom tady podepište," posunula žena Hermioně smlouvu a přiložila i tužku. Byla mladá a velmi dobře ustrojená. A Hermiona nechápala, jak mohla žít v téhle špeluňce. Měla však neodbytný pocit, že to je zkrátka proto, že si tahle šťastnice našla bohatého milence, který ji z tohohle místa dostal. To jí však nehrozí. Měla pocit, že i jen fakt, že našla byt, který byla schopna zaplatit, byl zázrak. Příliš štěstí v jejím mizerném životě. Přesto jí na tom něco nesedělo.

Hermiona si prošla všechny řádky a chystala se podepsat. Nakonec však smlouvu přeci jen položila zpět. „V čem je háček?"

„Prosím?"

„Ne, že by mi to vadilo, ale ten nájem je příliš nízký, v čem je háček? Co jsou ty dohodnuté skutečnosti?" zeptala se, když vyhledala ve smlouvě ten správný termín.

Druhá žena vzdychla. „Máte pravdu, něco tu je."

Jistě, vždycky tomu tak bylo. „Poslouchám."

„Jde o domovníka."

„Co je s ním?" Z tý to leze jako z chlupatý deky!

„Budete mít stejnou podmínku pro bydlení, jako jsem měla já. Nájem je nízký, ale je třeba, abyste se postarala o domovníka."

„Cože? Ale já mám malého syna, nemůžu se starat o nějakýho invalidu nebo…"

„O to nejde!" přerušila ji žena, „není to invalida. Spíš podivín, proto tu smlouvu také vyřizuji já a ne on. Bydlí úplně nahoře, v podkroví. Bylo by třeba, abyste se tam tak třikrát týdně objevila, poklidila mu, uvařila a občas samozřejmě neuškodí vyprat a vyžehlit. Málokdy ho potkáte, je to dost samotář, já osobně ho za těch šest let viděla asi třikrát, většinou nechá pouze pokyny. Pokud tohle budete dodržovat, nechá vám nájem za tuhle symbolickou částku."

Hermiona váhala. Ta suma byla skutečně nízká, tak nízká, že si to mohla dovolit i ona bez toho, anižby se musela zadlužovat. Ale ta podmínka jí dělala starosti. „Jeho pokyny? A to je jako co? Já nejsem žádná..."

„To ani já!" zarazila ji druhá žena hned. „Nebojte, taky jsem si to v první chvíli myslela, ale není to tak. Jen domácí práce."

Hermiona váhala. Ten byt potřebovala, ze svého předchozího podnájmu odešla ráno, a pokud to teď nepodepíše, skončí na ulici. Povzdechla si. „Opravdu v tom už nic jiného není? Jen uklízení a vaření?"

„Opravdu jen tohle," přikývla, „můžu vás ujistit, že to není žádný úchyl, popravdě pochybuji, že by se na to ještě zmohl," dodala s úšklebkem a postrčila k Hermioně smlouvu.

Váhala... rozmýšlela... ale pohled na syna, který usnul v ošuntělém křesle, jakmile sem dorazili, rozhodl za ni.

Podepsala.

 

***

 

Byt, který si Hermiona pronajala, byl malý a dost chudý. Jedna místnost do tvaru písmene U, kde se v jednom záhybu nacházela malá kuchyňka a v druhém konci koupelna se záchodem. Zbytek tvořilo něco, mezi obývacím pokojem, jídelnu a ložnici. Nezbytný krb, jeden starý gauč s křeslem a jídelní stůl se dvěma židlemi, to byl veškerý nábytek. Ale i tak to bylo více, než si mohla žena přát. Jakákoliv střecha nad hlavou byla darem, to už se naučila.

Venku už panovala hustá tma.

Opatrně přitáhla deku synovi víc ke krku, v pokoji byla zima, a políbila ho do vlásků.  Pak sfoukla svíčky, které osvětlovaly místnosti, a nechala svítit jedinou. Pro syna. Bylo to jejich znamení a také pojistka, aby se nebál. Hermiona vždy nechávala svítit jednu svíčku a Johnymu říkala, že dokud svíčka svítí, tak se nemusí ničeho bát. A pokud by ona nebyla na blízku, tak než svíčka dohoří, tak se vrátí. Zatím to vždycky splnila.

Naposledy syna pohladila, než na sebe natáhla plášť a s povzdechem odešla.

Někdo je uživit musel.

 

***

 

Od jejího nastěhování uběhly už tři dny a ona návštěvu u domovníka nemohla déle odkládat. S povzdechem se vydala nahoru do patra, počítající byty, kolem kterých prošla. Byly tři. jeden z nich byl obydlen, druhý sice obsahoval jmenovku, ale dveře vypadaly dost zaprášeně a ten poslední... no, tomu se ani nedalo říkat byt. Už jen fakt, že dveře chyběly, mluvil za své.

V horním patře se však nacházel ještě jeden byt, už od pohledu asi nejluxusnější v tomto malém činžovním království. Na dveřích nebylo jméno.

Opatrně zaklepala.

„Halo?" nakoukla dovnitř. Nikdo se však neozval. „Halo?"

Stále ticho.

Hermiona alespoň využila chvilky, aby se tu pořádně porozhlédla. Z maličké předsíně vešla rovnou do obývacího pokoje. Do ohromného obývacího pokoje. Táhl se od jednoho konce domu k druhému a dřív to jistě bývala půda, nebo dva sousedící byty. Strop podpíraly dřevěné sloupy a dokonce i podlahy snad byly z pravého dřeva. Dost neudržovaného, ale přeci. Ten byt byl prostorný a s trochou péče by se z toho dal vykouzlit naprosto úžasný byteček. Na jednom konci zahlédla kuchyni, na druhém troje dveře. Pomalu popošla k nim

„Halo? Pane Johnsone?"

Za jedněmi z dveří zahlédla pohyb.

„Ehm... já... já jsem tady na úklid."

Nezdálo se jí to, někdo se tam hýbal. Tak přeci jen tu nebyla sama. Dveře se malinko pootevřely, nikoho v nich však nezahlédla.

„Pokyny máte na stole," ozvalo se zavrčení, než se dveře opět zprudka nezavřely. A pak... ticho.

Trochu jí to zaskočilo. A urazilo.

„Taky se mohl alespoň představit," odfrkla si, ale odešla najít pokyny. Možná snad i bude lepší, když se s tím protivou vídat nebude.

 

Vážená,

tohle jsou pokyny pro váš pobyt zde. Dodržujte je prosím zcela a kompletně. Podle smlouvy od vás budu požadovat následující:

- alespoň jednou do týdne řádný úklid bytu (jako ženě snad nemusím nic vysvětlovat)

- jednou do týdne vyprat a vyžehlit (prádelní koš je pod umyvadlem)

- třikrát do týdne teplé jídlo (nejím kopr a všechny druhy skopového)

- zajišťovat zásoby potravin a čerstvého pečiva (nemusí být denně, ale alespoň 2x do týdne)

- zajišťování nezbytných zásob pro chod bytu

- jednou za 14 dní vytřít domovní chodbu

- vybírat poštu a dopisy zanechávat na stole (klíče jsou v misce na stole)

Peníze jsou v prvním hrnečku zprava na lince; vyžaduji přikládání účtenek a přesného vyúčtování, nesnažte se mě oblafnout. Dále upozorňuji, že do pokoje s černým sklem je vám vstup přísně zakázán. Porušení tohoto pravidla bude tvrdě trestáno, proto to raději nezkoušejte.

Pokud mi budete chtít něco sdělit, nebo se zeptat, nechce vzkaz. Doufám, že vše bude v pořádku, v zájmu nás obou.

                                                                                                                                

                                                                                                                                 J.

 

„V zájmu nás obou," zopakovala si pro sebe, než vzkaz vrátila zpět na stůl. „No, alespoň ví, co chce," povzdechla si, než se vydala na obhlídku všeho, co jí dneska čeká za práci.

31.01.2012 15:03:41
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one