Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Štěně 2/3 od Bleska

„Severusi! No tak, Severusi!" bušil už dobrých pět minut na jeho dveře. Většinou znal i heslo, ale vůbec ho nepřekvapilo, že ho ochrany pokojů náhle nechtěly pustit. „No tak, sakra, vím, že tam jsi!"
„Výborná dedukce od někoho, kdo mě viděl vcházet," ozvalo se, jakmile se dveře otevřely. „Co chceš, Lupine?!"
„Promluvit si."
„Není o čem."
„Počkej," zarazil ho, když chtěl zavřít, „nech mě to vysvětlit."
„Myslím, že ses vyjádřil dost jasně. Klidně si toho Blackovic spratka adoptuj, ale mě do toho netahej."
„No tak, Severusi, nemohli bychom si o tom v klidu promluvit?" snažil se Remus smířlivě.
„Nemohli!" vyjel po něm jeho manžel. Až to Remuse zaskočilo. Ano, Severus často vrčel, nadával, vrhal blesky, ale skoro nikdy nekřičel. „Tuhle možnost jsi měl tam na Ústředí, kdybys držel tu svoji tlamu a nejprve se o tom se mnou poradil, jak jsem se ti snažil naznačit. Ale ne, ty ses rozhodl zcela bez mého souhlasu a bez ohledu na cokoliv, co bych já k tomu mohl chtít říct. Takže ne! Nemohli bychom si o tom promluvit."
„A co jsem měl podle tebe dělat? Říct, já si to ještě rozmyslím, dejte mi 30 dní čas?"
„Mohl jsi dělat cokoliv, Lupine. Mohl ses zeptat, vzít si den na rozmyšlenou. Ale ty ne, ty ses rozhodl sám a ještě k tomu jsi zcela bezohledně ignoroval naši dohodu o tom, že o nás nebudeme nikomu říkat."
„Pokud bych se rozhodl Siriuse adoptovat, tak bych s tím stejně musel ven."
„Ha a vidíš? TY ses rozhodl, na mém názoru ti nezáleží."
„Protože vím, že bys s tím nikdy nesouhlasil," vrátil mu Remus naštvaně. A byla to absolutní pravda, udělal to proto, že věděl, že k tomuhle Severuse stejně nikdy nepřemluví.
„Očividně mě dobře znáš," zasyčel lektvarista nenávistně. „Tak potom nechápu, co tu ještě děláš. Táhni si za Blackem! Ale mě do toho netahej!" A práskl dveřmi dřív, než jeho manžel stačil říct jediné slovo.
Severusovy místnosti se zdály tiché a podivně mrazivé. Opuštěné. Jako kdyby je opustilo všechno teplo i slunce. A přesně tak se cítil i uvnitř. Opuštěný. Prázdný. Chladný.
Pomalu se sesunul po dveřích na podlahu, v tváři se mu nepohnul jediný sval. Přesto na koberec dopadla jedna slaná slza.
Vsákla se však dřív, než si jí někdo mohlo všimnout.

***

Nikdy by nevěřil, že to je možné, ale Bradavice se náhle zdály neskutečně velké. Dostatečně velké na to, aby se neviděli. A to i přesto, že měli byty vedle sebe, jedli ve stejné jídelně, chodili stejnými chodbami. Přesto už to bylo víc jak 14 dní, co se viděli naposledy. Byl to jeden z Remusových chabých pokusů o usmíření, ale jeho snahy přišly vniveč. Zpočátku se sice zdálo, že by jeho omluvy mohly mít účinek, ale jakmile bylo vysloveno Siriusovo jméno, rozpadlo se vše jako domeček z karet.
Jenže teď se Severusem mluvit potřeboval. A opět za to mohl ten chudák chlapec, který už dobrých deset dní žil v dětském domově a čekal, až se ho někdo ujme. Remus pro to dělal vše možné, ale ještě potřeboval jednu důležitou věc.
„Máš chvíli?" zeptal se, jakmile se z učebny lektvarů vyhrnul poslední žák
Snape si povzdechl. „Potřebujete něco, profesore Lupine?"
Vlkodlak v duchu zaúpěl, jakmile mu říká profesor, tak je to špatné. Věděl, že Severus je paličák a bude mu trvat ještě tak dva týdny, než vychladne, ale stejně to bolelo. Jeho celá bytost křičela touhou po tom ho obejmout a zlíbat. Raději ji však potlačil. „Něco bych od tebe potřeboval podepsat," vydechl nejistě. Nehodlal chodit okolo horké kaše.
Severus jen zvedl obočí.
„Na žádosti o adopci musí být podepsaní oba manželé. Já," zarazil jeho nádech, „vím, že Siriuse nemáš rád a nebudu tě nutit, aby ses na jeho výchově podílel, ale prosím podepiš to. Jde jen o formalitu."
K jeho velkému překvapení to lektvarista vzal klidně. Naprosto. Naopak se jenom sehnul ke stolu a cosi vydal z prvního šuplíku. „Taky pro tebe něco mám."
„Co to je?" zamračil se Remus při pohledu na formuláře a v další chvíli se mu zastavilo srdce. „Žá… žá… žádost o rozvod?" dostal ze sebe ztěžka.
„Až to podepíšeš, nebudeš už můj podpis k adopci potřebovat. Vezmeš si někoho jiného a Black bude tvůj."
„Ale ne, to ne!" položil papíry na stůl, jako kdyby se spálil. „Já se nechci rozvádět! Nechci nikoho jiného!" Byl vyděšený. Ano, věděl, že jim to teď neklape, ale… ale rozvod? Prostě jen tak? Bez vysvětlení? Bez… bez čehokoliv?
„A já zas nechci Blacka," odvětil Severus. Snad i klidně. „Mluvil jsem s právníkem, náš rozchod bude rychlý, nemáme nic, kvůli čemu bychom se měli hádat. Až to podepíšeš, tak mu to pošli, adresu tam máš."
Remus zůstal jen konsternovaně stát, když ho jeho manžel minul vteřinu potom, co mu zcela klidně oznámil, že se chce rozvést. Dohonil ho až ve dveřích. „Ne, ne, ne, ne, ne!" zastavil ho. „Tohle nechci, ne! U Merlina, Severusi, já se nechci rozvádět, nechci o tebe přijít. Miluju tě."
„Blacka očividně miluješ víc."
Remus ho nenáviděl za tu jeho chladnou, netečnou masku.
„Nebo sis skutečně myslel," pokračoval Severus, „ že ho adoptuješ, nastěhuješ ho k sobě a mezi námi bude všechno jako dřív? Potom jsi ještě větší naiva, než jsem si o tobě myslel."
„Nechoď nikam!" musel ho znovu zarazit, když muž udělal další krok. Dobře, Remus mu nehodlal vyprávět, že si něco takového skutečně představoval. Alespoň do doby, než by se Severus zlomil, což by se určitě zlomil. Teď hlavně potřeboval najít pevnou půdu pod nohama, které se mu nedostávalo. „Ale tohle… takhle… teďka… Takhle to přeci nemusí skončit. Nechci, aby to tak skončilo. Určitě nějakou střední cestu najdeme."
„Ale tady není žádná střední cesta, Lupine. Vybral sis Blacka, opět. A já se ti klidím z cesty, tak nevím, co ještě chceš."
„Ale já nechci, aby ses mi klidil z cesty. Nemohl bys jednou…?"
„Ale tohle není jednou, to je pořád!" přerušil ho Severus naštvaně. „Pořád dáváš Blackovi přednost přede mnou. Dělal jsi to už tehdy a děláš to neustále. Promiň, Severusi, ale dneska to nevyjde, jdu za Siriusem. Promiň, ale Sirius měl špatný den. Dneska to nepůjde, Sirius se opil a potřebuje někoho u sebe. Promiň, ale Sirius, Sirius, Sirius… už jenom na to jméno jsem alergický!" rozohnil se lektvarista. „Takže ne, Remusi, nebude to jednou. Nebude to už ani jednou. Máš na vybranou," práskl s rozvodovými papíry o stůl. „Buď já, nebo Black."

***

Buď a nebo. Buď a nebo. Buď a…
Sakra, ale tady to nebylo buď a nebo. Nebylo to jabko nebo hruška. Ani pudink versus desert. Tohle bylo jako se rozhodnout, jestli chce vypíchnout pravý, nebo levý oko. Useknout pravou, nebo levou nohu. Nechat se upálit, nebo utopit.
Tady se prostě nedalo rozhodnout!
Jenže on musel. A věděl to.
Remus věděl, že to Severus myslí smrtelně vážně a on si teď musel zvolit mezi svým manželem, kterého skutečně miloval, nebo tímhle klučinou, který si před ním právě hrál s novým autíčkem. Jenže když opustí Severuse, zlomí mu to srdce a bude sám. A když opustí Siriuse, možná ho adoptuje někdo jiný a on už ho nikdy neuvidí. Ztratí svého nejlepšího přítele.
Opět.
„St´ejdo Lemusi, p´oč si smutný?" opřel se mu chlapec o kolena.
„Nejsem, jenom přemýšlím," usmál se na něho.
„O čem?"
„O tvojí nové rodině, víš?"
„Já budu mít novou maminku?"
„Tak trochu."
„A budeš tam taky? Budeš? Viď? Viď? Viď?" poskakoval chlapec.
Nad tím dětským nadšením se mu chtělo smát. A brečet.
Místo toho jen lhal.

***

„Co chceš?" prskl na něho lektvarista, jakmile ho spatřil ve dveřích.
„Promluvit si." Remusův hlas zněl klid, až odevzdaně.
Severus si odfrkl, ale nakonec přeci jen otevřel dveře a nechal muže vstoupit. „Tak o co jde? My dva už jsme si myslím všechno vyříkali, Lupine, takže…"
„Vybral jsem si tebe."
„… takže by myslím bylo lepší, kdybys vyklopil, cos chtěl a…" Náhle se zarazil. V jednu chvíli měl pocit, že mu jeho manžel něco říká. Něco, co znělo jako… „Co že jsi to řekl?"
Povzdechl si. Jako kdyby to opakovat nechtěl. „Vybral jsem si tebe."
Severusovi došla všechna slova. Skutečně slyšel to, co slyšel? Ano, určitě to je to, co slyšel.
„Nebudu se o jeho opatrovnictví ucházet. Vyprosil jsem na Harrym, aby to zkusil on. Takže s ním nebudu mít nic společného."
Severusova tvář se rozzářila. Snad v životě neslyšel nádhernější větu. Vrhl se ke svému manželovi a vroucně ho objal, než mu ještě vroucněji nezajel prsty do vlasů a věnoval mu láskyplný polibek. „Miluji tě," zašeptal. Ano, teď byl ten správný okamžik. Tahle slova neříkal téměř nikdy, ale uznal, že teď je na ně ta správná chvíle. Jako malá odměna. „Miluji tě," zašeptal znovu.
„Jo," vrátil mu Remus, „já tebe taky."
Lektvaristu zamrazilo. Nikdy netušil, že tahle slova mohou tak straně bolet. To, jak je Remus vyslovil… to bylo tak… neopravdové. Jako kdyby to řekl jen proto, že se to tak prostě říká. Že to je to, co chce teď slyšet.
Popravdě by teď Severus raději slyšel cokoliv jiného. Jen aby to znělo trochu opravdověji.
„Promiň, jsem unavený," vytrhl se mu Remus ze sevření. „Jdu si lehnout."
Euforie z toho, že dal jeho manžel přednost jemu před tím klukem, se rozpustila jako pára nad kotlíkem. Jeho manžel se sice rozhodl pro něho, ale byl to zase Black, kdo vyhrál.

***

Od toho večera uběhly již tři týdny.
Tři dlouhé, nekonečné týdny, které by Severus nejraději vymazal za svého života. Snažil se k tomu tématu sice vrátit, ale rozhovor následující ráno nepatřil mezi ty, které by si dal zarámovat.
„Prostě jsem si vybrat tebe, Severusi. Protože jsi můj manžel, protože tě miluju," chrlil na něho Remus, i když v jeho hlase byla zloba. „A já o tebe nechci přijít. Ne po tom všem, čím jsme si prošli. Ne po tom všem, čím jsme si museli projít, než jsme se dali dohromady. Ale to nemění nic na faktu, že jsem na tebe naštvaný za to, jak jsi mě zahnal do kouta. Donutil jsi mě si vybrat mezi manželem a nejlepším přítelem. A ta volba sakra nebyla jednoduchá!" zabodl mu prst do hrudníku. „Ano, vybral jsem si tebe, protože o tebe nechci přijít, ale chci, abys věděl, že to vůbec nebylo snadný. A pokud nechceš, abych litoval, tak buď tak laskav a tohle téma přede mnou už nevytahuj." A s tím popadl svůj hábit a odešel na vyučování.
A Severus doufal, že ho to přejde, že vybublá a všechno bude zase jako dřív. Ve starých kolejí bez Blacka, i bez mini-Blacka. Jenže tomu tak nebylo.
Den utíkal za dnem a Remusova podrážděnost se měnila ve smutek. A apatii. Sice spolu normálně mluvili, jedli, milovali se, ale Severus stejně věděl, že je něco jinak. Špatně. Něco v tom, jak Remus chodil sám na dlouhé procházky, jak se často utápěl v myšlenkách. Nebo možná v jeho očích, které se přestaly smát.
Třeba jako teď.
Lupinovy oči projížděly řádky jeho oblíbeného humoristického románu Hůlka a já, u kterého se pokaždé smíchy prohýbal, až tím Severusovi lezl na nervy, tentokrát však jeho tvář zůstala netečná. Jako kdyby mu náhle jediný z vtipných momentů nepřipadaly vtipné.
„Reme?" zeptal se nakonec zoufale. Nedokázal se na nic soustředit. Neposlouchal ho. „Reme?"
„Hm, co?" zvedl k němu pohled od knihy.
„Jen jsem se chtěl zeptat.… nezahrál by sis něco? Šachy? Kameny? Canastu?" lovil v paměti, jak se jmenuje ta karetní hra, kterou se ho jeho manžel marně snažil léta naučit. „Nedal si čaj?"
Cokoliv. Cokoliv, jen chci být s tebou!
Odložil knihu. „Asi ne. Já… asi se půjdu projít," zvedl se na nohy.
„Teď?" podivil se Severus. „Za chvíli vyjde měsíc." Upozornil ho. A nereferoval tím jen k tomu, že bude noc.
„Já vím, jen… potřebuju si trochu pročistit hlavu."
„Aha. Vzal sis lektvar?" zeptal se ještě, když jeho manžel mizel ve dveřích.
Vteřina zaváhání. „Samozřejmě." Odešel.
Nedokázal se na nic soustředit. Písemky mu splývaly, měl chuť všechny prohodit oknem, knihy nedokázaly upoutat jeho pozornost. Nakonec se raději zavřel do laboratoře. Tam se musel vždycky soustředit natolik, že všechny jeho starosti stejně musely zůstat za dveřmi.


***

Opatrně přilil několik kapek žluče. Musel postupně, lektvar nesměl zhoustnout. Protože jakmile začal být jen o trochu hustší, musel ho odstavit a potom…
… potom mu ztuhle krev v žilách.
Z venku se ozvalo táhlé zavytí.
Po zádech mu přejel mráz.
Věděl, že tohle nebyl pes ani vlk. Tohle byl…
Se staženým hrdlem nechal svoji dvouhodinou práci zmizet a vyběhl z laboratoře. Z pootevřeného okna sem doléhalo táhlé a zoufalé vytí vlkodlaka.
Copak on se Remus nevrátil? Copak mu neříkal, že se úplněk blíží? Copak to nepoznal? Po tolika letech?
Srdce se mu však zastavilo ještě jednou. A pak začalo bušit ještě intenzivněji.
Na Remusově nočním stolku stále stál jeho lektvar. A zcela netknutý.
U Merlina, co ho to napadlo?!
Vystrašený, zoufalý a naštvaný vyběhl ze svého bytu a hnal se na školní pozemky. Věděl, že to může být nebezpečné, ale pokud má být někdo zraněn, ať je to raději on, než některý z toulajících se studentů. Před branou do hradu už postával ředitel se svojí zástupkyní a Hagridem.
„Řediteli, co se…?"
„Vypadá to, že se na naše pozemky zatoulal vlkodlak," otočil se na něho Brumbál.
„Zmizel v lese, řiditeli," zahučel klíčník. „Viděl sem ho, ´ak se tam na hranici mění. Vopravdu to nebyl hezkej pohled."
„Budeme držet hlídku. Musíme zařídit, aby se nezatoulal blíž k hradu. Mohlo by to být nebezpečné."
„Nezatoulal," vydechl Severus, hrdlo stažené. „Je to Remus."
„Prosím?"
„Copak tys mu odmítl udělat lektvar?! Severusi!"
„To on ho nevypil!" ohradil se. V jeho hlase však nebyl vztek, jen strach. Strach z neznáma, protože netušil, co si o tomhle chování měl myslet. Tohle Remus v životě neudělal, když nepočítal ten nešťastný incident po uprchnutí Blacka před mnoha lety. Jenže tehdy na to skutečně zapomněl.
Ale i tehdy v tom byl Black.
„Proč ho nevypil?" nechápala žena. „Vždyť… kdo by dobrovolně ohrožoval sebe i ostatní. A to nemluvím o té bolesti!"
Jen zavrtěl hlavou. Nedělal si iluze, že to je náhoda. To Remusovo chování, večerní procházka i jeho pobyt venku ve chvíli přeměny. Věděl, že pokud se přemění venku, bude ho lákat les. Severus si nedělal iluze, že by to byla jenom náhoda. Ne, tohle byl plán. Jediné, co nechápal, byl důvod.
„Proč Remusi?" zašeptal, když se z dáli, kdesi z hlubin lesa ozvalo táhlé zavytí.

***

Byla to jedna z nejdelších nocí. Nemohli totiž dělat nic jiného, než hlídat hranici lesa a čekat.
Ani když se z nitra lesa začalo ozývat bolestivé skučení, nedovolil mu Brumbál do lesa vstoupit. Samozřejmě, Severus nebyl hlupák, věděl, že by to byla sebevražda, ale ani tak se nemohl zbavit svíravého pocitu kdesi u srdce. Nikdy se tak nemodlil za východ slunce jako dnes.
„Brumbále, já jdu!"
„Severusi, ještě nezašel měsíc."
„Zajde během pěti minut, za tu dobu budu ještě na cestě k lesu."
„Severusi, co kdyby se vynořil z lesa, co budeš…"
„Do prdele, Albusi, je to můj manžel, nemusím se vás ptát!" ohradil se na ředitele, než popadl svoji brašnu se vším potřebným a vydal se k lesu. Věděl, že to je stále ještě nebezpečné, ale přesto se začal proplétat mezi stromy stále hlouběji v marné touze najít Remuse. A co nejdřív. A pokud možno živého.
Trvalo to dlouho, možná hodinu, než konečně mezi tmavými kořeny nenašel do příšeří zářící bělostné tělo.
„Merline! Remusi!" rozběhl se k němu, než dopadl do měkké hlíny vedle těla. Vyděsila ho všechna ta krev i několik tvorů, kteří na něm už začali hodovat, ale přesto jeho první dotek patřil krční žíle.
Žil.
„Merline, děkuji," vydechl zoufale, než se začal zajímat o víc. Vyslal k hradu smluvené znamení, že ho našel, když se začal starat o zranění. Celé mužovo tělo bylo porýpané, poškrábané a zkrvavené. Na hlavě mu zela rána, pravá noha se podivně kroutila.
Několika kouzly zastavil nejhorší krvácení, do krku nalil dva lektvary, než vyčaroval pokrývku a nosítka, na která svého manžela naložil. Ten při tom zasténal.
„To bude dobré," zašeptal k němu, než se vydal k hradu. Na řev a výčitky bude čas, až si bude jistý, že přežije. „Jenom vydrž."

***

Pokud noc byla dlouhá, nebylo to nic proti tomu, jak se čas táhl během doby, co byl Remus zavřený s Pomfreyovou na ošetřovně. Minuty se táhly jako želé.
<i>Proč to Remus udělal? Proč si nevzal lektvar? Byla to nějaká msta? Vydírání?  Nebo co, sakra? CO?!</i> Netušil. Jen dál rázoval sem a tam a čekal na verdikt.
<i>A ty hodiny jdou snad pozpátku!</i>
Konečně se ozvalo cvaknutí.
„Tak co?"
„Žije," kývla ošetřovatelka. To bylo to, co většinou chtěli lidé slyšet jako první. „Ale jeho zranění jsou poměrně vážná."
Polkl. „Jak moc vážná?"
„Následky si snad neodnese, ale pár dní si poleží. Má spousty ran, dvě zlomeniny, otřes mozku a ještě je naprosto vyčerpaný z přeměny… Jako vlkodlakovi mu nemůžu dát některé lektvary, o to je to složitější."
„Přeměňoval se přeci již mockrát. I bez lektvaru."
„Ale to mu bylo dvacet pětadvacet. Teď je mu o patnáct let víc. A je to poznat. Remus už na podobné přeměny nemá síly. Kdyby nebral tvůj lektvar…" Nedokončila. „Je důvod, proč se dřív vlkodlaci dožívali tak nízkého věku."
Zavřel oči. To nebylo to, co chtěl slyšet.
„Nechám si ho tu tak týden, zacelím rány, co si způsobil a pokud vše bude v pořádku, bude moci odejít. Ale proč to udělal, na to budeš muset přijít sám."
Přikývl. „Mohu za ním?"
„Možná se vzbudí, ale jinak ho nebuď."
Opatrně se posadil na kraj lůžka a sledoval ho. Tvář zvrásněná podlitinami a šrámy.
Sevřel jeho ruku. „Proč? Proč jsi to udělal?" zašeptal do ticha.
„… musel jsem utéct," splynulo ze rtů. Nebyl při vědomí, ale zřejmě ani zcela nespal. „… strašně mu ublížil… To dítě… nezasloužilo… jenom dítě." Ještě chvíli si mumlal cosi, čemu Severus nerozuměl, ale poté se propadl do hlubokého spánku.
I to však bylo víc, než co potřeboval Severus slyšet.

***

Heřmánkový čaj byl ve své podstatě odporný, ale přesto si Severus jeho vůni užíval. Výpary stoupající z hrnečku mu přinášely klid a určitou malátnost. Nebo to možná bylo tím citrónovým dropsem, který drtil mezi zuby. Ten byl snad ještě odpornější, ale uklidňující lektvar, který speciálně pro Albuse přidával do středu, otupoval jeho nervy. A přesně to teď potřeboval.
Uklidnit.
Otupit.
Ředitel seděl za svým stolem a prozatím mlčel.
„Proč jsi mi to nikdy neřekl?" zeptal se po dlouhé době ticha ředitel. Teď už snad bylo bezpečné mluvit.
„Co přesně máte na mysli, Albusi?"
„Tvůj sňatek s Remusem. Nikdy jsem ani nepostřehl vztah mezi vámi a to si troufám říci, že mi unikne skutečně jen máloco."
Severus si povzdechl. Tomuhle rozhovoru se chtěl vyhnout, i když kdesi podvědomě tušil, že se tomu prostě nevyhne. „Utajení bylo jedním z našich hlavních záměrů."
„Proč u Merlina?"
„Abych se vyhnul podobným rozhovorům jako je tento."
„Ale no tak, Severusi, za manželství se snad nemusíš stydět, ne?"
„Nestydím!" odsekl oslovený, „jen si zkrátka myslím, že to je čistě naše věc! Nemohli bychom tenhle rozhovor laskavě ukončit?"
„Jistě," přikývl stařec, „ale pokud mohu mít ještě otázku…? Mohl bych vědět, kdy jste se vzali?"
Povzdechl si. I kdyby neodpověděl, ten starý pletichář by to stejně někde vyškrábnul. „V létě před pěti lety."
„To léto, než sem Remus prvně nastoupil?"
„Ne, potom."
„Poté, co ses zasadil o jeho vyhození?" vydechl Brumbál.
Přikývl. Nechtěl to už dál komentovat, ale stejně by se tomu nevyhnul. „Byla to jakási… kompenzace. Protože za tu chybu si nic jiného nezasloužil."
„A to… promiň, že se ptám, můj milý… ale to jste se vzali ani  ne po roční známosti?"
Napočítal do deseti, aby toho zvědavce neposlal do horoucích pekel, než odpověděl. „Ne. Náš vztah vznikl už na škole, pokud to musíte vědět. Před těmi šesti lety se jenom… navázal," hledal ten správný výraz. I když ono se špatně pojmenovávalo něco, co začalo hádkou na první profesorské radě a skončilo vášnivým usmiřováním v kumbálu na košťata hned po uvítací hostině.
„A teď?" zkoušel to dál ředitel. „Víš, po té poradě, kdy to vyšlo najevo, jsme měl pocit, že… že to mezi vámi vypadá špatně."
„Jen menší krize, Brumbále. Nic, co bychom nezvládli."
„Kvůli chlapci?"
„Kvůli Blackovi? Ano," přikývl neochotně, „mám pocit, že celý můj život se nějak záhadně točí kolem něho." Byl první, koho jsem ve škole potkal. Díky němu jsem se seznámil s Remusem, kvůli němu jsme se v sedmém ročníku rozešli, kvůli němu se Remus tehdy vrátil do školy, kvůli němu si Remus zapomněl vzít lektvar, kvůli němu se tak pohádali, že se jako výsledek vzali. Kvůli němu byly všechny hádky v posledním roce, kvůli němu se teď skoro rozvedli.
V další chvíli se v krbu vzedmuly zelené plameny a dovnitř vpadl zadýchaný Potter.
„Řediteli, u Merlina, děkuji, že jste tady…"
„Neboj, Harry," zarazil ho hned Brumbál, „Remus je v pořádku a za pár dní bude zase fit."
Tohle černovláska zarazilo. „Remus? Co je s Remusem?" vydechl. „Co se mu stalo?"
Muž s půlměsícovými brýlemi zamrkal. „No, on…"
„Špatná přeměna," řekl jen Snape. Potter nemusel vědět detaily.
„Aha, a je v pořádku?"
„Ano, jak jsem řekl, pár zranění, ale bude fit. Ale co sem přivedlo tebe, hochu, když ne Remusův…"
„Neviděli jste Siria?" vydechl Harry, jako kdyby si na to náhle vzpomněl. „Před chvílí mě kontaktovali z domova, kam musel být dočasně umístěn. Mysleli si, že je u mě, ale já už ho týden neviděl. Napadlo mě, jestli není u Remuse, ale když byl úplněk tak…"
„Tady není, pokud vím," ujistil ho hned ředitel, na čele hluboké vrásky.
„Pokud vím, tak Remus s tím klukem už přes měsíc není v kontaktu," dodal Severus.
Mladík mu věnoval dlouhý pohled. „Pokud vím já, tak se vídali skoro každý den. Alespoň, co říkali v domově," zamračil se nejistě Harry, „ale to je teď jedno. Nevíte, kde by mohl být?" otočil se na ředitele.
Severus si v duchu vynadal. Každý den? No jistě, kam jinam by Remus sám chodil. Žádné dlouhé procházky, to za tím děckem se tajně plížil za jeho zády! Jeho druhé vnitřní já si rýplo, jak jinak se Remus měl s Blackem scházet, když jinak mu to Severus nedovolil. Ani to ho však nezbavilo potupné pachutě zrady.
„… kdybychom něco zjistili, dáme ti vědět."
Potter vděčně přikývl, než opět spěšně zmizel v plamenech.
V ředitelně zavládlo ticho, ředitel zřejmě pochopil, o co tu jde.
„Citrónový drops?"
20.02.2012 23:40:02
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one