Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Štěně 1/3 od Bleska

Štěně


Autor: Blesk
Beta-read: Jituš a Lianel
Pairing: nechte se překvapit
Přístupnost: neomezeně

Smrt byla strašná.
Vždycky byla.
Přinášela s sebou bolest, slzy, zoufalství, přání, aby nikdy nepřišla. Aby ještě chvíli počkala. Aby nám navrátila naše milované.
Nebo nenáviděné.
Pro Siriuse ta zpráva byla strašná. V podstatě nejhorší od chvíle, co zjistil, že James a Lily jsou mrtví. Tehdy ho to zasáhlo jako vlna a jejich syn Harry byl to jediné, co mu zbylo. Jako malé světélko kdesi v dáli, o které se musí starat a pečovat o něho, aby nevyhaslo.
Jenže tentokrát žádné světélko nebylo.
Petr Pettigrow byl mrtvý.
Konečně. Měl by mít radost. Ten mrňavý hajzl si nic jiného nezasloužil. Jenže společně s ním zemřela i Siriusova veškerá naděje na osvobození. Na možnost, že jednou zase bude moci po téhle zemi chodit s hlavou vztyčenou a nebude se muset skrývat jako ta nejspodnější krysa. Všechny naděje se rozplynuly v prach ve stejnou chvíli, kdy Petrovo tělo vzplálo jasným plamenem. Nezůstalo ani tělo.
Nic.
Nic, co by Siriusovi dalo byť minimální šanci na obnovení procesu a dokázání, že Petr celých těch šestnáct let žil.  Že ho nezabil. Že nebyl vrah. Že měl právo na normální život.
Jenže teď z toho všeho nezůstalo nic. Žádná naděje, ani nic, pro co by mohl žít. Před tím měl alespoň naději, nějakou světlou vyhlídku. Ale bez ní se náhle celý jeho život změnil v pustou a černočernou tmu. Ani jediné světlé období před ním. Dokonce už ani Harry mu nepřinášel naději. Vždyť už ho nepotřeboval. Byl dospělý, rok po škole, pracující, zakládající rodinu. Svého kmotra už nepotřeboval.
A k čemu byl vůbec kmotr, když nemohl ani vystrčit paty z domu? K čemu byl život, který se scvrkl na čtyři zdi toho hrozného domu a několik skříní, které na něho padaly, kamkoliv se pohnul.
Ne, neměl důvod žít.
Neměl pro koho žít.
Nebude nikomu chybět, pomyslel si, když se zahleděl na čepel, která odrážela jeho vlastní ztrápené oči. Ponořil se hlouběji do té horké hřejivé lázně a spokojeně vydechl. Alespoň teď měl pocit, že se nalézá v teplém objetí.
Řízl.
Kap…
… kap…
… kap… kap…
Smrt nebyla tak strašná.

***

Remus měl pocit, že se mu rozskočí hlava.
Složil ji do dlaní a pokoušel se utřídit si myšlenky, snad mu to pomůže s tím bolehlavem. Seděl v ředitelně Bradavic a jediné, co narušovalo ticho, bylo tiché cinkání lžičky o hrníček, jak si Albus míchal svůj bylinkový čaj. Nabídl mu, jestli nechce taky, ale odmítl. Nedokázal by nic pozřít. Jeho žaludek byl stažený už od chvíle, co na Grimmauldově náměstí ucítil ten silný zápach krve a našel svého nejlepšího přítele ve vaně jako Čachtickou paní.
Jenže on věděl, že tohle nebyl demonstrativní pokus o sebevraždu.
V tuhle dobu v domě nikdo nebývá. A Sirius si toho byl dobře vědom. A ani on, Remus, tam neměl být. Ten den se pohádal u oběda se Severusem. Začalo to kvůli jednomu z žáků a pokračovalo to zcela standardními urážkami. Potřeboval se někomu svěřit. Jenže místo útěchy našel… našel…
Zatřásl hlavou. Nemohl se té vzpomínky zbavit.
A pochyboval, že se mu to ještě někdy podaří.
„Lupine, přestaň tu vzdychat jako herečka, on to určitě přežije," ozval se od okna Snape. K mojí smůle, to už nedodal.
Otevřel pusu, aby mu něco odsekl, ale nakonec toho nechal. Nechtěl se hádat. Místo toho se jen podíval na Brumbála, který se na něho lehce usmál. „Jsem si jistý, že to zvládne."
Ne, oni to nechápali. Tady přeci nešlo o jeho život. Tedy šlo, ale… hlavní byl důvod. PROČ  to u Merlina udělal???
Zelené plameny v krbu vzplály.
A vyšla z nich vrchní ošetřovatelka.
„Tak co?" vyhrkl hned.
S odpovědí si dala na čas. „Žije."
Vydechl. Skoro se mu až úlevou podlomily nohy.
„Říkal jsem to," odfrkl si Severus, „ten k mojí smůle přežije všechno."
„Dokonce se i probudil."
„Merline, díky."
„To, co mi však dělá starosti, není jeho fyzický stav. Ale psychika," pokračovala Pomfreyová. „Když se probudil, zeptala jsem se ho, proč to udělal. Neodpověděl. Což je normální. Ale když jsem mu řekla, že má štěstí, že žije a že má štěstí, že neřízl tak hluboko, aby si proříznul šlachy, víte, co mi odpověděl?"
Všichni napjatě čekali.
„Že příště už takovou chybu neudělá."
Mlčeli.
„Že PŘÍŠTĚ takovou chybu neudělá. A tou chybou, nemyslel tu sebevraždu."
„Proč?" vydechl Remus zoufale. „Proč to udělal?"
„Myslím, že důvodů k tomu měl dost," pronesl černovlasý muž. „Říkal jsem to od začátku, že nějakou podobnou blbost udělá. A měl jsem pravdu."
„Severusi," zamračil se na něho ředitel. „Nebylo by lepší, kdybys odešel?"
„Ne, ať zůstane," ozval se Remus unaveně. „Potřebujeme tu někoho s racionálním myšlením."
„Tos řekl velmi kulantně," neodpustil si ještě Snape.
Remus si jen povzdechl. „Co bude teď?"
„Dala jsem mu něco na spaní a zavolala jednu kolegyni, je to psycholožka. Uvidíme, s čím přijde."
Přikývl a celá ředitelna se opět ponořila do ticha.
„Proč?" ozval se po chvíli opět vlkodlak. „Proč teď? Petr zemřel skoro před čtvrt rokem, tak proč…?"
„Občas to trvá."
Nechápali.
„Říká se tomu post-expoziční šok. Trvá dva až tři měsíce. To je doba, která většinou uběhne od události, než je mysl konečně schopna je přijmout. Smrt, zranění… a podobně."
„To se prostě ráno probudil a řekl si, že se podřízne?" vydechl Remus nevěřícně.
„S Blackem se to táhlo už dlouho, to vědí všichni," vložil se do toho Snape.
„Ještě před pár dny na tom byl dobře!"
„Nebyl, Lupine, a TY to víš moc dobře. Nebyl na tom dobře od doby, co utekl z Azkabanu. Říkal jsem ti minimálně dvacetkrát, že to jeho chování zavání průšvihem, jenže to bys mě musel alespoň jednou poslouchat!"
„Severusi!" okřikla ho Minerva. Nechtěla, aby se hádali, to jim teď k ničemu nebude. „Tohle teď nikomu nepomůže."
„Omlouvám se," pronesl ironicky, „příště si připravím růžové brýle a košík plný štěňátek… to vám snad nebude připadat tak nerealistické."
„Teď bude nejlepší ho nechat vyspat," pokračovala ošetřovatelka. „A potom se uvidí."
Remus pomalu přikývl.
„A neboj, dám pozor, aby se o nic nepokusil," dodala ještě Pomfreyová a přidala i jeden z chabých úsměvů.
„Kdyby něco…"
„Dám vědět."
Lehce přikývl, i když se cítil pod psa. Pod vlka. Zkrátka mizerně. „Raději už půjdu, řediteli."
„Až po tobě, vlku," pustil Snape Remuse do dveřích, než společně zmizeli, stejně jako vrchní ošetřovatelku pohltily plameny. Zůstala jen ztichlá ředitelna s Brumbálem a jeho zástupkyní.
Mlčeli.
Dlouho.
„Albusi, a co…"
„Tak daleko ještě nejsme, Minervo," přerušil ji muž. Jako kdyby věděl, co mu chtěla říct. A vlastně věděl, uvažoval nad tím samým.
„A kdy budeme?"
Neodpověděl.
„Zasloužil by si to."
Ředitel si povzdechl a opřel čelo o špičku složených dlaní. „A kdo z téhle generace ne?" vydechl. „Jen to nechci vyplýtvat."
„Budeš to tak dlouho šetřit, Albusi, až to přijde v niveč," zvedla se ze své židle. „Jestli stále myslíš na nás…," sevřela jeho dlaň a odmlčela se. „Já si svůj život prožila, ať byl jakýkoliv. On ne." A byla pryč.

*** o měsíc později ***

Albus Brumbál seděl na kraji nemocničního lůžka a hleděl oknem na hvězdy.
Ještě před pár lety si myslel, že bude mít právo na ně hledět ještě celé století. V poslední době si však stále častěji uvědomoval, že svoji šanci už promarnil. Jeho pohled mu sklouzl na bledého muže v peřinách. Ani druhý pokud o sebevraždu se mu nepodařil. Tentokrát díky Severusovi. Ten se mu s Harrymu s Remusem společně lepili na paty, aby mu zabránili udělat nějakou hloupost. Jako je třeba vypít urychlovač metabolismu s odvarem z bolehlavu. K ničemu jinému se dostat nemohl, všechny nebezpečné látky z domu odnesli, ale bolehlav rostl volně v zahradě.
Tentokrát měl snad ještě víc namále, než předtím. Pokud to bylo možné. Poškození některých orgánů bude trvalé.
Sirius na posteli se zavrtěl. Víčka se pomalu zvedla.
Rozhlédl se.
A zasténal.
Bylo mu do pláče. „Proč jste mě…?" nemohl ani dokončit, tak zoufale se cítil. Copak ani svoji smrt si nemůže vybrat. S tichým pláčem se otočil na bok, zády k řediteli. „Nemůžete mě zachraňovat pořád," řekl nakonec.
Ředitel si povzdechl. Měl v plánu ho přemlouvat, ale to už bylo dávno pryč. Vždyť i ta psycholožka tvrdila, že pro něho není cesty ven. Někteří ptáci v kleci zkrátka hynou.
„Už nebudeme, slibuju," promluvil ředitel nakonec. „Něco jsem ti přinesl," vytáhl z kapsy malou ampulku.
Sírius se otočil a nechápavě po ní natáhl ruku. Skutečně to bylo to, co si myslel? „Co to…?"
„To není jed," upozornil ho hned Brumbál, než šáhl do druhé kapsy, „ten mám tady."
Nechápal. „Druhá šance?" přečetl nápis na ampulce, kterou sám svíral. „Co to je za lektvar? Nikdy jsem o něm neslyšel."
„Ani jsi nemohl. Sám jsem ho vymyslel. Se svým přítelem Nicolasem."
Trhl sebou. „Flammel?"
„Ano."¨
„Chcete říct, že tenhle lektvar mě… omladí?"
„Měl by," přikývl, „ale nevím, zda tomu tak skutečně bude. Nikdy jsem ho nezkoušel, je to prototyp. Na celém světě existuje pouze a jedině takhle ampulka a je velmi pravděpodobné, že další už nikdy existovat nebude."
Sirius polkl. Ruce se mu div neroztřásly. Věděl, jaký poklad svírá. I když jeho skutečnou hodnotu si asi představit nedokázal. „A to mi… dáváte? Mně? Proč?"
„Schraňuji ho už poměrně dlouho, popravdě si nejsem jist, zda ještě funguje. Mohu ho u sebe skrývat ještě desítky let, ale nevím, jestli ho někdy někomu dát. A ty by sis tu druhou šanci zasloužil."
„Proč ho nevypijete sám?"
Albus se lehce usmál. Hořce. „Mám strach. Představa, že bych celý svůj život… všechno, co jsem zažil… měl zažít znovu… mě děsí."
„Třeba by to bylo lepší."
„Nebo horší," připomněl mu starý muž. „To nikdo nezaručí. Ani tobě. Nezaručím ti ani, že to bude fungovat, ani že to bude lepší. Ale máš na výběr. Buď tenhle lektvar. Nebo tenhle?" zvedl ampulku s prudkým jedem, který stále svíral.
Sírius váhal. Sledoval tekutinu, jak se pomalu přelévá ve skle a matně se leskne.
„Když to vypiju, co se stane?"
„Pokud vše půjde dobře, omládneš. A budeš mít celý život před sebou."
Váhal.
„A co ostatní?"
„Pro všechny kolem, bude Sirius Black mrtvý. Dostaneš nové jméno, rodinu… i život. Víc ti slíbit nemůžu."
Sírius si pohrával s lahvičkou v dlaních. „I to je víc, než můžu čekat." Znovu se odmlčel, než lahvičku pevným pohybem odzátkoval. „Řekněte prosím Harrymu, že ho mám rád."
Brumbál přikývl.
„A Remusovi, že je mi to líto."

***

„Líto," odfrkl si vlkodlak, než se zvedl ze židle. „Líto. A to je všechno? Řekne, že je mu to líto a nic víc?" vztekal se. Kdesi v jeho nitru se rvalo zoufalství se vztekem a on sám teď nevěděl, co vítězí. „Co je mu sakra líto. Že mě tu nechal a prostě zdrhnul?"
„Black byl vždycky egoistický hajzl, to bys už měl vědět," ozval se vedle něho lektvarista.
„Děkuji za podporu!" ohradil se příkře Remus.
„Nemáš zač," odvětil klidně. „Já ti nebudu lhát, jen aby ses cítil líp. Na to už sis mohl zvyknout."
„Zvyknul," vydechl Remus, „jen bych si občas přál, aby to bylo jinak."
„Jak?" střelil po něm Severus pohledem. „Že se ptám. Určitě si přeješ, aby tu s tebou byl Black, že? Abyste si spolu mohli povídat o starých dobrých časech, kdy jste na mě nechali padat knížky, a popíjeli u toho whisky."
„To jsem nikdy neřekl!"
„Jistě, ani nemusíš. I když mě poměrně těší, že si teď s Blackem pěkně dlouho whisky nedáš," ušklíbl se.
Tohle bylo na Remuse moc. Hledal oporu a místo toho... „Seš hajzl."
Práskl za sebou dveřmi.
Neměl na lektvaristu náladu.
Snad i doufal, že po tolika letech zapomenou na vzájemnou dětskou nevraživost, ale ta se mezi ně stále vkrádala a nahlodávala všechny snahy o normální vztahy. A přítomnost Siriuse k tomu nenapomáhala. O to víc teď, když...
Povzdechl si.
Zastavil se na křižovatce chodeb. Jedna z cest vedla k ošetřovně, zatímco druhá by ho zavedla ven. Potřeboval by jít ven. Nadechnout se čerstvého vzduchu, ucítit závan divočiny. Nejraději by se rozběhl do lesa a běžel, dokud by měl síly. Jeho vlkodlačí já po tom toužilo. Všechny tyhle citové problémy byly mimo jeho chápání. Jeho lákala jen divočina a svoboda.
A právě proto se Remus otočil a vydal se na druhou stranu. Na ošetřovnu. I když věděl, že to vlastně k ničemu nebude.
„Remusi, co jsem ti říkala?" zamračila se na něho ošetřovatelka, jakmile ho uviděla přešlapovat za dveřmi. „Nemůžu tě za ním pustit."
„Já vím, já vím, já jen … jak mu je?"
„Dobře. Vypadá to, že se už ustálil."
„A?"
„A co?"
„Jak… co…" Vydechl. Musel se uklidnit. „Kolik mu je?" zeptal se nakonec.
„Můj první odhad jsou čtyři roky."
Pevně sevřel víčka.
„Ale nedokážu to říci s jistotou. Nejprve budu muset provést vyšetření růstu jeho kostí, ale s tím chci počkat, až se trochu zklidní."
„Až se…," zamračil se Remus. „On pláče?" vydechl, když si uvědomil, co za vzdálený zvuk to slyší.
Ošetřovatelka si povzdechla. „Je mu smutno."
Zcela bezděčně udělal krok dopředu, byl však zastaven ženskou dlaní. „Ale no tak, Poppy, to ho tam chceš nechat samotného a zoufalého?"
„Nikdo k němu nesmí, sama nevím, jak na tom jeho psychika je. Co ví."
„Nic mu neřeknu," slíbil.
Znovu se nadechla k protestu, ale nakonec nechala ruku klesnout. „Jen na chvíli."
Přikývl, než se vydal k závěsům okolo zadní postele. Když však nakoukl dovnitř, k jeho velkému překvapení bylo lůžko prázdné. Ale Sirius tam musel někde být, slyšel ho.
„Siri?" zeptal se do ticha.
„Ty mě z´áš?" ozvalo se popotáhnutí.
Remus až zalapal po dechu.
Zpoza polštáře, z prostoru mezi postelí a nočním stolkem, vykoukl zarudlý dětský obličej. Krátké černé vlasy trčely na všechny strany, ale ne tak jak to bývalo u Jamese a Harryho. Tohle bylo prostě jenom přeleželé. Remus úplně zapomněl, že Sirius měl při nástupu do školy krátké vlasy. Teprve během školy si je nechal dorůstat, aby tím naštval svoji matku, která dlouhé vlasy považovala za něco nechutně ženského.
Byl to trochu šok.
I když Remus věděl, co má přibližně čekat, tohle nebylo ono. Ve své hlavě si dítě představoval jako zmenšeninu Siriuse Blacka, kterého měl v čerstvé paměti. Věděl, že to je nesmysl, ale přesto… nečekal tuhle drobnou vyděšenou osůbku, která na něho upírala svoje velké oči.
„Kdo ´si?" požadoval chlapec odpověď a mračil se.
Přesně jako Sirius.
Remus si povzdechl, netušil, že to bude tak těžké. Nakonec ze sebe přeci jen vyloudil úsměv. „Jsem Remus. Ahoj," přišel blíž a posadil se na kraj postele. „Ty jsi Sirius, viď?"
Klučina pomalu přikývl a vylezl zpět na postel, ale na polštář. Co nejdál od muže. Pořád se na něho díval obezřetně, ale očividně to byla ta jediná osoba, která k němu kromě ošetřovatelky přišla.
„P´išel si mě od´íst domů?" zeptal se zvědavě.
„Chceš domů? K mamince?" zeptal se Remus. Věděl, že to je nemožné, ale doufal, že tím alespoň přivede chlapce na jiné myšlenky.
„Ne!" ozvalo se hned s vrněním hlavy. „Jo… teda… možná," dodal nakonec a přitáhl si kolena pod bradu. „Ne´ím," špitl.
Vlkodlak si povzdechl. Věděl, že Sirius se svou matkou neměl nikdy dobré vztahy, ale netušil, že to začalo už tak brzy. Protože si na ni ten chlapec očividně pamatoval.
„Já… mám strach," špitl chlapec. „Neznám to tady, nevím, kde jsem. Ale za matkou ne´ci," dodal s hlavou sklopenou, takže to skoro nebylo slyšet.
Povzdechl si a posunul se o kousek víc k chlapci. „Neřekli ti, kde jsi?"
Zavrtěl hlavou.
„Jsi v Bradavicích. To je škola. Pro mladé čaroděje a čarodějky. Vypadá jako ohromný hrad, který se tyčí nad jezerem, ve kterém žijí jezerní lidé. A taky obří oheň."
„Jak moc obřší?" zeptal se chlapec se zájmem.
„Táááááhle," roztáhl Remus paže. „A ještě větší. A když některé děti zlobí, tak jim sebere učebnice a potopí je do jezera. A když zlobí ještě víc, tak je popadne za nohu…"
„… a stáhne je dolů!" zvolal chlapec a nadšeně se opřel muži o stehno, v očích plamínky, jako kdyby utopení od sépie bylo to nejúžasnější, co se vám mohlo stát.
„Přesně tak," usmál se na něho jemně a cvrnkl ho do nosu.

***

„Tak, pokud bych mohl požádat vaši pozornost."
Kuchyně na Grimmauldově náměstí utichla. Bylo tu jen pár lidí. Těch, kteří se zajímali o Siriusův osud. Brumbál, McGonagallová a Pomfreyová jako zástupci školy, Remus jako Siriusův dlouholetý přítel, Tonksová jako jeho sestřenka, Arthur za ministerstvo, Harry jako jeho kmotřenec a nejbližší osoba a z nějakého důvodu i Snape stojící v rohu.
„Sešli jsme se tu, abychom rozhodli o Siriusově osudu."
„To zní, jako kdybyste ho chtěli popravit," zamračil se Harry.
Snape si odfrkl. „Kéž by."
„To skutečně nechci, Harry," ujistil ho ředitel. „V současné chvíli však záleží čistě na nás, co s tím chlapcem bude dál."
„Chlapcem?" vyjel opět přemožitel Pána zla. „Vy děláte, jako kdyby v téhle podobě měl zůstat už navěky, a to přeci…" Jeho hlas náhle odumřel, když si všiml pohledu všech ostatních. Copak byl jediný, kdo věřil, že se všechno vrátí do normálu. „Nechcete snad říci, že…"
„Je mi to líto, Harry, ale nevidím jinou možnost."
Mladík pomalu polkl. To přeci nemohla být pravda. Takže jeho kmotr je… předškolák.
„Severusi, zjistil jsi, co to bylo za lektvar, který Sirius vypil?" otočil se ředitel na svého profesora.
„Ne. Nejedná se o žádný pro mě známý lektvar," odvětil. „Ne, že bych to předpokládal," dodal s pohledem upřeným do pomněnkových očí ředitele. On VĚDĚL. „A bez lektvaru bohužel nejsem schopen najít protilék."
„Ale to přeci…"
„Harry, i kdybychom dokázali Siriuse přivést zpět do jeho původní podoby, stále zůstává otázka, co s ním. On očividně nechtěl žít život, jaký žil. A teď dostal šanci na nový. Neberme mu ho."
Harry se nadechl, ale nakonec přeci jen sklapl. Na tohle neměl, co říci.
„Tak tedy, přejdeme k administrativním záležitostem. Jak už bylo řečeno, pro Siriuse je tohle možnost začít znovu. Což znamená, že Sirius Orion Black musí zmizet."
Vyměnili si trochu zděšené pohledy.
„V jeho věku by neměl být problém vytvořit chlapci novou identitu. Křestní jméno mu samozřejmě zůstane, už je příliš velký na to ho přejmenovat, teď půjde hlavně o jeho rodinu. A to mě přivádí k dalšímu bodu… bylo by nejlepší ho adoptovat."
„Cože?"
„Jak adoptovat?"
„To nemyslíte vážně."
Zvedla se na ředitelova slova vlna nevíry.
„Řediteli, když už mu můžete vytvořit identitu, proč ho prostě jen nezapíšete někomu do rodiny."
„To by bylo příliš podezřelé," vložila se do toho zástupkyně. „Pokud by se někde v rodině z ničeho nic objevilo dítě, bylo by to nápadné. Ale pokud se někde najde nalezenec bez možnosti dohledání rodiny, je mu identita vytvořena v podstatě automaticky a adopce je rychlá a většinou hladká."
„Ale jak ho můžete chtít dát prostě jen tak někomu?"
„Ne jen tak někomu, Harry," klidnil ho ředitel. „Samozřejmě ne jen tak někomu. Pokud to bude jen trochu možné, pokusím se mu najít rodinu mezi lidmi, které zná a kteří vědí o jeho minulosti. Nebo budoucnosti."
„Já si ho vezmu na starost," rozhodl se ihned Remus. Bylo to spontánní rozhodnutí, ale bylo to to nejmenší, co mohl pro svého přítele udělat.
„Lupine, než si tu zařídíš školku, nemyslíš si, že by bylo vhodné, to promyslet?" ozval se Severus ponuře.
„Remusi, velmi mě těší tvůj zájem," vložil se do toho ředitel, „ale bohužel tu je problém. Samozřejmě jsem se informoval, co vše je nutné k adopci, ale v tvém případě není v současné době možná."
„Kvůli tomu, že jsem vlkodlak?"
„To… nejspíše ne, ale…"
„Nejsi ženatý," vložil se do toho Arthur. „Promiňte, řediteli," omluvil se, než se opět ujal slova. „I když kouzelnická společnost udělala poměrně velký krok kupředu, stále je na nemanželské děti pohlíženo skrz prsty. A to platí i u adopcí. Samotná osoba dítě nikdy nezíská."
Remus se nadechl, ale pusu opět zavřel. V téhle místnosti nebyl kromě Arthura nikdo ženatý. Jen Harry měl před svatbou, ale ten popravdě netušil, jak by své nastávající vysvětlil, že by si domů přitáhl svého čtyřletého kmotra. A ke všemu děti plánovali nejspíše až tak za pět let a teď…
 „Ale já jsem ženatý," vypadlo z Remuse nakonec.
Lapání po dechu zaplnilo celou místnost. Nikdo o tom neměl ani ponětí.
„Cože?"
„S kým?"
„Lupine, ať ti v tý tvý kebuli šrotuje cokoliv, zapomeň na to," ozval se opět Snape, když sledoval, jak vlkodlak poposedává na místě. Jako kdyby chtěl udělat něco, co by neměl.
„Ženatý?"
„Prosím?"
„Od kdy?"
„Proč jsi to neřekl?"
„Vlku, nikdo na tvůj soukromý život není zvědavý," glosoval to stále lektvarista.
„Remusi, to myslíš zcela vážně?" ujišťoval se Brumbál.
Zhluboka se nadechl, střelil pohledem kamsi do strany, ale přikývl. „Ano."
„A byl bys ochoten si Siria vzít k sobě?" zeptal se ho Harry naléhavě. Bylo by to nejlepší řešení. Byl by u někoho, kdo by ho měl rád a popravdě by to nemusel být on. Přeci jenom se necítil na to, vychovávat čtyřleté dítě.
Přikývl.
„Lupine, nemyslíš si, že by bylo fajn, se nejprve poradit se svojí drahou polovičkou, než si domů přitáhneš tenhle přítěžek?" prskl po něm Snape.
„Já nemám jinou možnost!" ohradil se proti němu vlkodlak.
„Vždycky máš do prdele možnost."
„Chlapci, nechte toho. Remusi, tohle je vážné rozhodnutí. Myslíš to vážně? Musíme vědět, kdo je tvá žena. Myslíš, že by souhlasila?"
„Já…"
„Jsem si 100% jistý, že nesouhlasila! Je to Black, u Merlina!"
„Severusi! Přestaň!" okřikla ho Minerva.
„Copak vy víte, kdo to je?" divil se Harry. Jaktože Snape věděl, koho si Remus vzal a on ne! To bylo nespravedlivé.
„Remusi, kdo to je? Bylo by možné ji sem přivést a probrat to s ní."
Vlkodlak se nadechl, ale po chvíli pusu opět zavřel. Nejistý.
„Nedělej to," upozornil ho lektvarista. „Budou-z-toho-jen-problémy."
Remus si povzdechl. „Severus."
„Severuse neposlouchej. Kdo je to, Remusi?" naléhala zástupkyně.
„Severus," zopakoval oslovený. „Severus Snape, je můj manžel."
Pokud se předtím ozývalo lapání po dechu, teď to bylo nevěřícné vakuové ticho. Ani nádech.
„Prosím?" vydechl ředitel. Nebylo moc věcí, o kterých by nevěděl a tohle… netušil.
„Jsme spolu už pět let," dodal.
„Byli jsme," ozval se do ticha Snape. „A těch pět let právě skončilo," dodal naštvaně, než zmizel v plamenech. Remus věděl, že udělal chybu. Věděl to ještě dřív, než to vůbec vyslovit, ale prostě… Sakra, vždyť on neměl na vybranou! Sirius byl jeho jediný přítel, který ještě žije, nemůže dovolit, aby skončil někde v děcáku! Ale stejně tak nemohl nechat svého manžela, aby takhle prostě odešel.
„Omluvte mě," řekl jen, než nenásledoval Snapea do plamenů.
Plameny dohučely a kuchyň na Grimmauldově náměstí zahalilo hrobové ticho.
„Jsem jediný, kdo to nevěděl?" vydechl Harry, když konečně našel ztracený hlas. Nevěřícné pohledy mu daly jasnou odpověď. „Očividně ne."
„Už chápu, proč mě nechtěl," zamumlala si pro sebe Tonksová. Na jednu stranu polichocena.
19.02.2012 22:22:46
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one