Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 7. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 7. díl

Autorka: Blesk
berta-read: Jituš
Přístupnost: 15+
Pairing: SS/HG

PS: zítra nás čeká 8. díl
PS2: dílů je celkem deset, omlouvám se, že jsem vás minule mystifikovala
PS3: omlouvám se za pozdní přidání, to víte, Silvestr

7. kapitola

 

Němě otevřela pusu. Zírala na muže před sebou a nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo si z ní dělá jen dobrý den. Merline, vždyť ani neví, kdo to je.

„Oh, promiňte, nepředstavil jsem se," plácl se náhle do čela a poté ji jemně vzal za ruku, „Alex Housen, bytový designer. Smím se zeptat na vaše jméno? Já jen abych věděl, pro koho mám nechat připravit kancelář."

Zasmála se. „Jdete na to zhurta."

„To já vždycky," usmál se na ni až zčervenala. „Tak? Mohu znát vaše ctěné jméno?"

„Herm... Helen. Helen Greenová."

„Paní?"

„Ehm... Slečna."

Rozzářil se, než se sehnul a lehce jí líbl na ruku. „Stále lepší. Neřekl jsi mi, Same, že tu skrýváš takové poklady." Kdyby se rychle zase neotočil k Hermioně, možná by postřehl, jak muž za ním zatíná pěsti. „Smím se drze zeptat, kde pracujete? Určitě vám budu moci dát lepší nabídku."

„No já... pracuju v docích."

„V docích? Co to je za společnost?"

„Žádná společnost... já... prostě doky. Pracuju ve skladišti," dodala tiše. Styděla se za to.

„Ve skladišti? Jako nějaká uklízečka?"

„Ne... jako skladník. Jezdím s takovým tím vozítkem a..."

„Už nic neříkejte," zarazil ji, „pro boha, Same, jak ji můžeš nechat pracovat ve skladu!"

Severus se zamračil. „Já se slečně Gre...enové do života nepletu," odsekl odměřeně. To obvinění se mu nelíbilo. Neměl ani ponětí, že přesně tohle chtěl Alex slyšet.

„To je mrhání talentem," pokračoval designer, „Co kdybyste řekla na změnu? Na vlastní kancelář? Já talent poznám a lidi jako vy jsou vzácní, pokud by byly všechny vaše návrhy jako tenhle... úžasné," vydechl znovu. „Tak co myslíte?"

Chvíli jen němě otevírala a zavírala pusu. „No já... já.... já nevím, je to moc narychlo."

„Alexi, co kdybys ji nechal chvíli vydechnout, nevidíš, jak jsi ji zaskočil?" postavil se Severus vedle ženy a snad i doufal, že jí to trochu pomůže. Pomohlo, ani netušil jak.

„No právě, co když si to rozmyslí," pokračoval Alex. „Slečno Greenová, 2 500 liber měsíčně, plus provize z odvedené práce."

Zamračila se. „Prosím?" Dělal si z ní legraci.

„Dobře, 2 800 liber plus provize."

„Prosím?!" vyjela na něho, až trochu nadskočil. Co se jí nelíbilo. „A to... a to jako vážně? Jako měsíčně?"

„Samozřejmě, že měsíčně. Co jste myslela? Týdně?"

„To ne, spíš ročně..."

Zasmál se. „Ročně? No teda, vy jste šprýmař a... Kruci," dodal, když mu při pohledu na Severusův vražedný výraz zmrzl úsměv. Říkal, že měla nějaké finanční problémy, ale... tohle? „Mám to tedy brát jako ano?"

„Ehhhhhh...."

„Beru to jako ano," řekl hned. „Tady máte moji vizitku, je tam adresa. Přijďte v pátek, hodí se vám to? Vezměte si nějaký kostýmek, nebo šaty, klienti to mají rádi. Pokud přežijete první zkušební týden, to místo je vaše," mrkl na ni. „A váš syn," kývl na chlapce, co se přitulil k ženině noze. „Klidně ho vezměte s sebou, máme tam bezvadný dětský koutek pro všechny pracující matky. Budu se těšit," znovu ji políbil na ruku. „Neskutečně těšit." Mrkl na ni. „Výborně, měj se, Same," stiskl ještě ruku příteli a zašeptal mu, aby to nikdo jiný neslyšel. „Jestli ses ještě nerozmyslel, tak bys měl, jinak tě předběhnu."

A byl pryč.

Mlčeli.

„To myslel vážně?" prolomila ticho Hermiona, v ruce stále svírající vizitku.

„Bohužel si myslím, že ano," zavrčel Severus, zatímco stále hleděl na zavřené dveře. „Všechno."

„Takže on... já... to. Ááááááá!" A v další chvíli visela muži na krku a nadšeně výskala. „Nemůžu tomu uvěřit. Já budu mít práci. Normální práci! To snad... to bude... to je... To je průšvih!" uvědomila si náhle. „Vždyť já nemám nic na sebe. Kostýmek, nebo šaty? Kde na to mám sakra vzít? Jsem ráda, že jsem mohla Johnymu koupit boty! Merline, co mám dělat?" Bylo jí do breku. Přeci takovouhle příležitost nepustí jenom proto, že tam přijde jako hastroš. Jenže jí nic jiného nezbude, vždyť ona skutečně nic jiného nemá. A peníze do pátku nesežene. Jedině, že by znovu v noci...

„To ať tě ani nenapadne!" zavrčel, jako by jí četl myšlenky.

Řekla něco nahlas? Nebo to prostě poznal.

Natáhl se do jednoho šuplíku a vyndal peněženku, ze které vyndal několik bankovek. „Tumáš."

„Co? To nemůžu."

„Musíš."

„To nejde!" odstoupila.

„Nedávám ti je, půjčuji," protočil oči. „Nebo si hodláš vzít tohle? Nebo to otrhané triko? Teď je nejdůležitější, abys udělala dobrý dojem."

„Ale to..."

„Až budeš mít, vrátíš mi to."

Věděla, že to je výborná příležitost. Že pokud to vyjde, tak bude mít možnost všechno splatit, ale děsila se, co by se stalo, kdyby to nevyšlo. Byla by zadlužená, opět. A ona už se naučila, že dluhy mezi přáteli nejsou dobré. A ona nechtěla Severuse jako přítele ztratit.

„Podruhé nenabízím."

Raději si peníze vzala. „Děkuju. I když... tohle je moc."

„S jedním kouskem oblečení si do výplaty nevystačíš. Kup si toho víc," navrhl a než se stačila nadechnout, rychle dodal, „a dojdi si k holiči, máš to jak čapí hnízdo po hnízdění."

 

***

 

Uběhlo pár týdnů, Štědrý den byl za dveřmi.

Na ulicích zněly koledy, charitativní zpěváci zpívali na náměstích a vybírali na dobrou věc, nebo dobrou večeři. Přesto se Severusova nálada dala rovnat teplotě kolem, pod bodem mrazu. Nikdy neměl Vánoce v lásce, ale letos se na ně určitou dobu i těšil. Teď už ne.

Od doby, co Hermiona nastoupila do nové práce se toho dost změnilo. Neměla tolik času, pracovala ve firmě i doma, mohla si toho dovolit víc, i když s penězi stále šetřila (to je zvyk, vysvětlovala mu) a ani Johny už mu nedělal společnost. Většinou ho brala s sebou, aby si hrál s ostatními dětmi. A Severus si ke svému zděšení uvědomil, že mu jejich přítomnost chybí. Jeho a její. Ten kluk mu do života přinesl trochu radosti a ona světla. Přiřítila se jako kometa a teď už záleželo na výkladu, jestli bude znamenat štěstí, nebo pohromu.

A on jednu chvíli i věřil v to první.

Od chvíle, kdy na jejím stole však zahlédl pozvánku na vánoční večírek, tak už nedoufal. Určitě tam půjde s Alexem a on neměl to srdce jim to nepřát. Zasloužil si ji, byl to dobrý chlap. Mladší a živější, někdo přesně pro ni. I lepší otec pro Johnyho.

S povzdechem se procházel mezi trhy, než zahlédl dřevěné autíčko. Velké, červená s volantem a točícími se koly. Přesně takové chtěl jako kluk. Třeba by tím alespoň někomu mohl udělat radost. „Vezmu si to červené."

 

***

 

„Co tu děláš?"

Zmateně se na něho podívala od kuchyňské linky, ze které právě smetávala drobečky. „Uklízím. Jako každou středu."

„Je 24. prosince, měla by ses nechat opíjet na vánočním večírku," připomněl jí, sundal těžký kabát i šálu.

„Jo, já vím... měla bych se tam na chvíli ukázat. Chtěla jsem počkat, až Johny usne."

„Mohla jsi mi říct, pohlídal bych ho."

„Už tě nechci víc otravovat."

Takže teď je to otravování. No jo, zkrátka už tě nepotřebuje, chlapče. Asi má na hlídání lepší. <

„Taky jsem ti přinesla tohle," pokračovala a podala mu obálku. Původně si myslel, že to je dárek, ale když uviděl prosvítat obrys královny, pochopil, že to jsou peníze. „Nech si to."

„Cože? Ne, to nepřipadá v úvahu."

„Já ty peníze nechci, nech si je."

„Severusi, byla to půjčka. Já ti za ni děkuju, ale ty peníze od tebe nechci!" strčila mu obálku do kapsy a otočila se zpět k práci.

 Od tebe nechci! Ta slova mu rezonovala v hlavě. Co mohl čekat? Byl starý, protivný patron. „Dokliď to a běž," zavrčel, asi protivněji, než chtěl. Ale prostě potřeboval, aby byla pryč. Pokud možno, co nejdál od něho. „Už na tebe určitě čekají."

„Moc se mi tam nechce," připustila. „Tanec, alkohol... Po tolika letech jsem doufala, že si Vánoce užiju v klidu, před krbem, kdy se nebudu muset bát, že mi odvlečou syna," ušklíbla se. „A díky tobě se mi to možná letos povede."

„Já na tom mám jen minimální podíl."

„Ne, velký. Strašně si mi pomohl, už tehdy s tou sociálkou, a to přesto, že jsi nevěděl, kdo jsem. Mohl ses na mě vykašlat. Víš, já.... vím, že Vánoce moc neslavíš, ale..."

„Ale i tak jsi mi vyzdobila byt, jak se tak dívám."

„Jenom trochu," pokrčila rameny a lehce zčervenala. „Já... chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys s námi nechtěl strávit svátky."

„S námi?"

„Se mnou a Johnym. Samozřejmě, jestli máš jiné plány, tak to pochopím, jen... nechci, abys byl sám. Pokud po tom samozřejmě netoužíš," hleděla na něho prosebně, v očích otázku.

A on měl chuť odseknout, že Vánoce nikdy neslaví, ale přesto slyšel sám sebe, jak říká, že přijde rád. „Moc rád," dodal.

„Vážně?"

„Ano."

„Skvělý," usmála se a rozzářila tak celý pokoj, sám se úsměvu neubránil. Její záře nejspíš byla tak velká, že i cosi shodila ze stropu. Cvrnklo mu to do nosu.

Zamračeně vzhlédl. „Jmelí?"

„Je to zvyk ho zavěšovat, přináší štěstí."

„Je to parazit."

„Je to zvyk," opravila ho. Ten jeho pragmatismus byl hrozný.

„Když to říkáš."

„A víš, co je další zvyk, když se dva potkají pod jmelím?" Šílené klišé, ale jí by teď nezkazilo náladu nic.

„Ne, co?"

„Musíš dostat pusu," postavila se na špičky, přitáhla si ho za límec a vlepila mu drobnou, skoro až dětskou pusu. Chtěla se hned i odtáhnout, ale najednou si uvědomila, že nemůže. Jedna jeho ruka ji svírala za pas, druhá za tvář.

Nejistě k němu zvedla oči.

Pohled jí opětoval. Měl by? Neměl by? Měl by? Neměl...

Netušili, kdo spojil jejich rty, jako první, ale bylo to jedno. Nejdřív se dotýkali nesměle, skoro jako by se báli, že ten druhý to ukončí, ale jejich polibek nabíral na intenzitě. Zapojily se rty, jazyky i dlaně, které začaly pomalu bloudit a zkoumat.

Pomalu se odtáhla, oči stále zavřené. „Už jsem skoro zapomněla, jak to může být hezký," řekla skoro neslyšně. Její zkušenosti z poslední let byly rychlé, placené a neemotivní. Přesný opak toho krátkého okamžiku, který zažili právě teď.

„A může to být ještě hezčí," zašeptal jí zpátky, její tváře lehce sevřené v dlaních.

Byla to nabídka, věděla to. Mohla couvnout, odejít, říci ne. Mohla... mohla mu obmotat ruce okolo krku a nechat se odnést do ložnice s pocitem, že alespoň na chvíli se zase může cítit milována.

31.01.2012 15:14:25
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "2454"
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one