Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Zázraky se dějí. O Vánocích. 4. díl

Zázraky se dějí. O Vánocích. 4. díl

Autor: Blesk
Beta-read: Jituš
Přístupnost: 15+
Pairing: dnes se to na beton dozvíte

PS: zítra nás překvapivě čeká 5. díl.

4. kapitola

 

Jeho prsty pomalu přejížděly po krajích stránek, ale tentokrát to nebylo způsobeno zadumáním nad textem. V hlavě mu stále zněly věty jeho nové nájemnice. Moje hrdost syna nenakrmí. V té větě znělo tolik hrdosti a zároveň bolesti. Byla to vlastně hloupost, ale stejně ho to zasáhlo, hluboko.

A ještě hlouběji ho zasáhl ten její pohled. Kde on už ho viděl?

Byl si jistý, že ji zná. Nebo alespoň ty oči.

Třeba byla jen někomu podobná.

Ale komu?

Komu?!

Naštvaně knihu zavřel a hodil ji na stůl. Ke své smůle však neodhadl sílu a kniha s žuchnutím doklouzala až na zem. Povzdechl si. Nechtěl se pro ni natahovat, na to ho jeho záda až příliš bolela. Raději jen vytáhl hůlku a knihu si přivolal. Potom ji nechal zaplout do nedaleké knihovny a povzdechl si.

Na zlomek vteřiny ho zastavil nějaký šramot za dveřmi, ale to se mu zřejmě jen zdálo.

Ať si však namáhal hlavu sebevíc, nic ho nenapadalo. Dokonce se natáhl pro smlouvu a přečetl si ženino jméno. Helen Greenová. Ne, tu neznal. Alespoň mu jeho jméno nic neříkalo.

Nakonec se rozhodl, že to prostě nebude řešit, byla jen jedna z dalších nájemnic, nic víc. Ano, přesně tak.

Toto rozhodnutí mu však vydrželo jen několik hodin, nakonec se přeci jen přistihl, jak přešlapuje přede dveřmi jejího bytu. Před chvílí ji viděl odcházet někam pryč, nechtěl vědět kam. Syn zůstal doma, velmi nezodpovědné, pokud by se někdo ptal na jeho názor. Ten však v tuhle chvíli spal. Pro jistotu na něho zakouzlil i spací kouzlo, aby si mohl v klidu projít celý byt. Byl totiž rozhodnutý zjistit pravdu a dostat tak, co chtěl.

V jejích věcech toho však moc nenašel. Pár kusů rozpadlého oblečení, několik osobních potřeb a jinak nic. Ani ťuk. Ani ty pitomé dětské knížky, ten kluk mu nelhal. Nezjistil však nic kromě toho, že žena byla skutečně chudá jak kostelní myš a že tenhle byt by vážně potřeboval opravit. Sice ho vlastnil a pronajímal, ale už tu nějakou dobu nebyl.

Chyba, tohle bylo hrozné.

Možná by ji mohl požádat, aby se těch úprav ujala. Možná za umazání jejího dluhu za vázu. Za vázu, kterou stejně spravil jediným mávnutím hůlky.

A potom si něčeho všiml, kreseb. Obyčejných kreseb tužkou, které ležely na stole. Na několika z nich byly obyčejné věci, zvířata. Snad tím i chlapci chtěla vynahradit přítomnosti knih. Jenže na dalším listě zela velmi zdařilá kresba hradu, který až příliš připomínal Bradavice.

Tak přeci.

A potom znak, nebelvírský. Velmi zdařilý.

Tohle nemohla být náhoda.

Takže studentka, z Nebelvíru, školu mohla dokončit tak před šesti sedmi lety. Mysli, sakra, mysli! A potom mu pohled sklouzl na další z kreseb a náhle mu svitlo.

A zatrnulo.

No jistě!

 

***

 

Uběhlo několik dní, během kterých ženu ani jejího syna neviděl. Toho sice občas zahlédl za domem, jak se prohání napadnutým listím, ale to bylo vše. Nevyhledával ji, jen jí nechal vzkaz, že pokud by měla zájem, může začít rekonstruovat svůj byt. Tapetami počínaje, parketami konče. Dal jí jasně najevo, že vážnější zásahy musí konzultovat, ale věci, které by se daly snadněji změnit, že v těch jí nechává volnou ruku. Samozřejmě jí na to nechal i finance. Teď, když už skoro věděl, o koho jde, měl pocit převahy a jistoty a tento pocit si chtěl uchovat. Na horší časy.

Neměl ani ponětí, jak brzy ty horší časy přijdou.

Vyrušil ho křik.

Zrovna se chystal ochutnat guláš, který mu tam připravila, ale nemohl si vychutnat ani druhou lžíci, když se zarazil. Někdo na chodbě křičel. To by nebylo nic tak hrozného, lidé na sebe hulákali často, ale tohle bylo trochu podezřelé. Odložil lžíci a vydal se na chodbu.

„To nemůžete! Nemůžete mi ho vzít!" křičela zrovna jeho nájemnice a svírala syna v náručí.

„Slečno Greenová, děláte to horší především sobě."

„Mami, ne! Já nechci!" ozýval se do toho všeho zoufalý dětský křik.

„Neberte mi ho! Na to nemáte právo."

„Nařízení mluví jasně a..."

„Mami!"

„Co se to tu děje?!" jeho hlas zarezonoval chodbou, až všichni ztuhli.

Jeho nájemnice klečela na podlaze, špinavá od barvy a zoufale se natahovala k synovi, který se marně pokoušel vymanit z rukou nějakého muže. Společně s nimi tam byla i jakási přísně vyhlížející žena, která se oháněla podivným lejstrem. Její pohled skrytý za brýlemi na řetízku se teď otočil na něho.

„A vy jste kdo? Nezlobte se, ale tohle není vaše záležitost, pane...?"

„Johnsone," doplnil ji a sešel posledních několik schodů. Při pohledu na desky v rukou ženy s nápisem - sociální péče o nezletilé - měl náhle jasno. „A myslím, že mi do toho něco je. Je to můj dům, který jste tu převrátili vzhůru nohama."

„To se velice omlouvám, ale toto je záležitost jen mezi úřadem a slečnou Greenovou."

Došel až k zoufalé matce a nabídl jí ruku. „A smím se zeptat, co moje přítelkyně provedla?"

Pokud se na něho před chvílí dívala nechápavě, teď jí skoro vypadly oči z důlků. Naštěstí zakrýval výhled na ni, a tak jí mohl věnovat alespoň pohled, kterým jí jasně říkal, že má na vybranou. A ona si vybrala hrát jeho hru.

„Přítelkyně?" podivila se úřednice.

„Ano, nějaké námitky?"

Úřednice si ho změřila. Od jeho prošedivělých vlasů, přes nepříjemnou tvář, až po ruku, ve které svíral tu ženinu. Podle stažení jejích rtů měla námitek určitě hodně, neřekla však ani slovo. „Ne, jistě že ne. Pokud však jste její přítel, tak určitě víte, že slečna Greenová je bez práce. Už poněkolikáté, jak jsme se dozvěděli z jejích záznamů. Není schopná se řádně postarat o syna, s námi mu bude líp."

„Líp kde? V domově?" prskla druhá žena, zoufale.

„Tam bude mít alespoň dostatek jídla i tepla."

„A kde máte důkaz, že to se mu zde nedostává?" zeptal se Severus klidně.

„Nevím, zda to víte, ale slečna Greenová nemá práci, její finanční stav je na hranici bídy, její oblečení i byt je nedostačující pro výchovu dítěte a ještě se k nám dostaly zprávy o některých jejích... nevhodných nočních aktivitách." Žena našpulila rty, pohrdavě.

„Samozřejmě, že vím, že nemá práci, sám jsem jí nabídl, aby to místo opustila." Hermiona zamrkala, jen jeho sevření jí donutilo zůstat netečná. „Dokážu je oba uživit sám."

Úřednice i její kolega znejistěli.

„A vy jste...?"

„Obchodník, pokud vás to zajímá."

„Ale ten byt, ve kterém slečna Greenová žije je..."

„Nežije, žije se mnou o dvě patra výše," přerušil ji. „Tento byt je můj a ona ho pouze opravuje. Jako důkaz by vám mohla posloužit tak barva, která se nejspíš kvůli vám rozlila všude po podlaze. Děkuji velmi pěkně," sevřel rty. „Takže pokud byste byli tak laskaví a nechali Johnyho konečně jít?"

To se jim očividně nelíbilo. „A smím vidět váš byt? Musíme se přesvědčit, že je pro výchovu dítěte vhodný."

„Nemohli. Do mého soukromí vám nic není, a dokud nepřijdete s povolením…" dodal pevně a ukázal jim na vchodové dveře.

Žena si poposunula brýle, ale nakonec přeci jen pokynula svému společníkovi, který chlapce konečně propustil. Ten hned padl matce do náruče. „Budeme vás sledovat," pronesla žena, než cvakla propiskou a odpochodovala.

„Děkuju, děkuju... děkuju," vzlykala Hermiona, zatímco k sobě tiskla svého syna. Měla o něho takový strach, takový strach. Ta noční můra, kvůli které se odstěhovala z Bristolu... netušila, že ji bude pronásledovat i tady. Ale jak se říká, úředníci jsou věční. Nebude mít pokoj, ani tady. Ani nikde. Už skutečně viděla, jak chodí chlapce navštěvovat přes plot dětského útulku.

„Děkuju, děkuju, nevím, jak se vám odvděčit."

Zahleděl se na ni a v tu chvíli si byl svým podezřením jistý. „Jsme si kvit. Slečno Grangerová."

 

***

 

Opatrně se vymanila z chlapcova sevření. Nebylo to jednoduché, Johny se jí odmítal pustit. Celý večer, kdy ho musela utěšovat, se jí držel jako klíště a ani teď se své maminky nehodlal vzdát. Jako by měl strach, že ho odtud odvedou.

„Neboj, broučku," políbila ho do vlasů, „já se tě nevzdám. Nikdy."

Zabalila ho do deky a přitiskla k němu i jeho plyšovou hračku. Snad bude spát. Teprve ve chvíli, kdy si Hermiona byla jistá, že její chlapec tvrdě spí, dovolila si i ona dát průchod svým pocitům. Odpoledne se všechno seběhlo tak rychle, že k tomu ani nebyl čas. Nejdřív ta sociálka, potom TO jméno a nakonec Johny, který se z toho všeho div nezhroutil.

A teď byla na zhroucení ona.

Náhle se jí rozklepala kolena, její ruce se chvěly jako při zimnici, tělem jí prostupovaly návaly tepla. A ona věděla, že pokud nechce syna vzbudit výbuchem pláče, musí odtud pryč. Na vzduch. V co největší tichosti se vyplížila na chodbu směrem ke dveřím.

„Kampak?" ozval se za ní sametový hlas.

Nadskočila, vyděsil ji, jak tam jen stál opřený o zeď a očividně už několik hodin hypnotizoval její dveře. A to byla poslední kapka. Hráz se protrhla a slzy se jí vyhrnuly z očí jako záplava. Nevěděla, jestli mu padla do náruče ona, nebo jestli si ji k sobě přitáhl on sám, ale v tu chvíli to bylo zcela jedno. Objala by i přenašeče moru, kdyby nebyla jiná možnost. A to teď vlastně ani nebyla.

Trvalo dlouho, než v ní všechny nahromaděné pocity ustaly a ona si uvědomila, kde se nachází.

O krok ustoupila. „Já... omlouvám se," otřela si tvář.

Jen přikývl, nehodlal to nijak komentovat. „Promluvme si," ozval se nakonec do ticha.

Už se nadechovala k tomu, aby mu řekla, že nemají o čem mluvit, ale nakonec si uvědomila, že to vůbec není pravda. Témat měli hned několik. A fakt, že znal její pravou identitu, byl jen jedním z nich.

Přikývla.

„Půjdeme ke mně?" navrhl.

„Nechci nechávat syna samotného. Ne dneska."

Přikývl. Následoval ji do jejího pokoje a než se vůbec stačila nadát, rozežehl plameny v krbu.

„Ne!" vrhla se k němu a popadla ho za ruku. Nechtěla, aby používal magii, bylo to příliš nebezpečné.

Při tom doteku sebou trhl.

„Můžou nás najít," vyděsila se.

„Máte tu zimu," řekl jen a ještě zakouzlil okolo chlapce neproniknutelnou bariéru. „A ke všemu se není čeho bát, magii v tomhle domě používám už dobrých pět let, je to tu dostatečně chráněné."

Chvíli na něho nejistě hleděla, než se zadívala na jeho hůlku. A po chvíli se zamračila. Obočí se jí stáhlo, ale než stačila cokoliv říci, vydal se ke stolu. „Upřímně musím říct, že jste mě překvapila, slečno Grangerová. Pokud jsem očekával, že někdo skončí na dně, tak jste to rozhodně neměla být vy."

Přes tvář jí přeběhl ironický úšklebek. „Pokud jsem očekávala, že někdo skončí mezi mudly, tak jste to rozhodně neměl být vy. Profesore Snape."

31.01.2012 15:07:56
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "2454"
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one