Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Příběh Vánoc od Muffi

Příběh Vánoc od Muffi

Autor: Muffi
Beta-read: Jituš
Přístupnost: 12+
Pairing: nebudu prozrazovat

PS: tohle je poslední z vánočních povídek, které se mi sešly na mejlu. Ode dneška budete odkázány na mé snahy o dopsání druhého dílu Hledám, hledáš, hledáme. Předpokládám, že kapča by se tu mohla objevit o víkendu. Sevik99
Příběh Vánoc

  
   Mladý muž se procházel po Příčné ulici. Jeho platinové vlasy téměř zanikaly v obraze bílé masy všude okolo. Nebylo divu, kalendář ukazoval 20. prosince. Z obchůdků byly vidět pouze osvětlené výlohy a dveře. Lidé stále proudili z jednoho obchodu do druhého, sháněli na poslední chvíli dárky pro své milé. Draco Malfoy pouze nasával vánoční atmosféru. Cítil se sám, již 4. rokem neměl nikoho, s kým by tento nádherný čas trávil. Rodiče zemřeli v bitvě, s přeživšími Temné strany neměl chuť se stýkat. Pochopil, že si nezvolil dobrou cestu. Chtěl proto začít znova, ale moc se mu to nedařilo. Stále se na něj většina kouzelníků dívala skrz prsty. A tak se začal stýkat s mudly. Ovšem s těmi to nebylo takové, vyzařovalo z něj cosi podivného. Úspěch měl pouze u hospodských povalečů. A ti, přiznejme si to, nebyli zrovna nejlepšími společníky.
   Po zbytek roku se zdálo, že žije normálním životem. Jako pomocníka ho zaměstnával nový výrobce hůlek. Draco často cestoval a získával exotická dřeva a různá jádra, neměl tedy moc času na truchlení. Svým způsobem byl spokojený. Práce ho naplňovala. Až na jeden nedostatek. Doma si moc nepobyl, tudíž nenavázal žádný stálejší kontakt, neměl nikoho, s kým by si mohl jen tak vyrazit. Byly chvíle, kdy se cítil jako osamělý vlk toulající se po světě a hledající místo, kde by se mohl usadit.
   „Vánoční speciál Denního Věštce, kupte si pane, stojí jen 5 galeonů!" vytrhl ho z přemýšlení pronikavý hlas.
   „Ach, jistěže. Děkuji," odpověděl Draco, zaplatil a vzal si novinový výtisk. Šklebící se obličej onoho prodejce byl tím posledním, co si pamatoval.
  
   „Přece jsem Ti říkala, že jsme jen přátelé," usmála se dívka a zamíchala kávou. Zamyšleně se zadívala na točící se tekutinu, a pak odvrátila pohled. Mohlo jí být kolem 20. Dlouhé blond vlasy se na koncích jemně vlnily a pronikavé modré oči dotvářely dojem nevinnosti.
   „Lenko, říkám Ti, že je v tom něco víc. Znám ten jeho pohled, dívá se na Tebe s takovou něhou. Určitě je zamilovaný," odporovala jí druhá dívka. Hermiona byla šťastně vdaná za Rona a právě nosila pod srdcem jejich prvního potomka.
   „Ne, to není možné. S Nevillem budeme vždy přátelé, nic víc. Nemohlo by to fungovat. Co ty, Mio, nevíš něco o ostatních?" Snaha změnit téma byla více než zřejmá.
   „Jsem v kontaktu převážně s Harrym a Ginny, ale posledně, když Ron zlomil hůlku, jsme šli společně do toho nového obchodu na Příčné. Viděla jsem Malfoye, dělá tam pomocníka. Nikdy bych si nepomyslela, že se sníží k něčemu takovému."
„Máš pravdu. Ale asi mu spadl hřebínek, teď si nemůže moc vyskakovat. Lidé si ještě stále pamatují jeho temnou minulost." řekla se sebezapřením. Nechtěla o něm takto mluvit.

   Probudil ho zvuk kapající vody. Absolutně ztratil pojem o čase, nevěděl, jestli od zakoupení novin uběhly minuty nebo hodiny. Nevěděl, kde je, nevěděl proč. Hlavou se mu honily myšlenky. Nedoufal, že se odtud dostane. Rezignoval. Seděl spoutaný na studené zemi. Kapky nemilosrdně počítaly vteřiny jeho vězení.

   Po neosvětlené ulici spěchala žena. Mrazivý vítr ji šlehal do tváře, a tak si popotáhla lem kabátu ještě výš. Již se blížila k domovu, doufala, že se opět neporouchalo topení. Odemkla vstupní dveře a rozsvítila v hale. V tu chvíli se zarazila. Něco bylo špatně, velice špatně. S neblahým tušením se vydala hledat zdroj podivného zvuku. Televize v kuchyni byla zapnutá. Toho si ale nevšímala, na stole ležela fotografie muže, kterého potají milovala, ale bála se to ostatním přiznat. I když on miloval ji. Lásku si potají vyznávali, ale ona cítila, že by s ní nebyl šťastný. Odmítala opravdový vztah s ním. Najednou se začal muž ztrácet. Zoufale uchopila fotografii, otáčela ji v rukou, ale nedokázala mizení zastavit. Když v jejích dlaních zbyl pouze bílý papír, svezla se zoufale vedle stolu a plakala. Zoufalství sžíralo její duši, trhalo ji na kusy. Bylo jasné, že se mu něco stalo. Nevěděla, co má dělat, jestli ho má začít hledat, zavolat na policii, nebo… Ne, považovali by ji za blázna, kdyby nahlásila zmizení osoby pouze na základě toho, co se stalo s fotografií. Utápěla se ve smutku, tíha ztráty doléhala na její hrudník, špatně se jí dýchalo. Připadala si jako v transu. Z ničeho nic začala křičet. Přála si vykřičet všechen ten smutek, chtěla vrátit čas. Cítila v sobě podivné prázdno, jakoby část z ní právě odešla. Pokoušela se vstát, ale nohy ji neunesly. Celá se klepala. Najednou jí selhaly hlasivky. Dokázala pouze chraptit. Stočila se do klubíčka a vzlykala. Celý svět se zhroutil. Ten domeček z karet stojící na jedné sirce, kterou jste právě zapálili. Ta sirka představovala jedinou jistotu, jediný existující pevný pilíř, kterým byl on. Mohla se k němu uchýlit, když jí bylo nejhůře. Podpořil ji. A teď zmizel, nevěděla kam, nevěděla proč.
   „Žije ještě?" ptala se sama sebe. Co když… Ne, nechtěla na to pomyslet. Musí ho najít. Musí. I kdyby ji to mělo stát život. Přidržela se stolu a nejistě se postavila. Chvíli zhluboka dýchala zírajíc na dřevěnou desku, jako by jí mohla odpovědět. Poté popadla to nejnutnější, teple se oblékla a vyběhla na ulici. Tam se zastavila. Netušila, kde začít s hledáním. Poté se rozběhla směrem ke vstupu na Příčnou ulici.

   Zvedl hlavu a zamžoural do tmy. Nejspíš usnul vyčerpáním, byl celý rozlámaný a něco mu lezlo po noze. Podařilo se mu to setřást. Někam to odběhlo. Naděje na možnost úniku z této tísnivé temnoty a ticha narušovaného jen kapající vodou se již dávno rozplynuly. Přál si zemřít co nejdřív. Zdálo se mu, že je tu celé týdny. Byl by raději, kdyby ho mučili. Nespatřil nikoho ze svých věznitelů. Stále ho nenapadal důvod svého pobytu v… Vlastně ani nevěděl, kde to je. Zjistil pouze, že sedí na kamenné podlaze a vlhkost vzduchu snad ani nemůže být větší.
   'Jako deštný prales,' pomyslel si ironicky. Vždy se chtěl podívat do té civilizací nezničené divočiny - pobíhat mezi stromy jen v bederní roušce, spát v ručně dělané chatce, živit se vlastnoručně nasbíranými plody. Toto přání zůstane neuskutečněné. Vzdal boj s lany. Nic mu nepomůže. Do hlavy se mu vloudilo přání brzké smrti. Nikdo mu nepomůže.

   Doběhla ke Gringottově bance. Lapala po dechu, snažila se uklidnit zběsile bijící srdce.
   „Potřebujete něco, slečno?" oslovil ji postarší muž nižší postavy. Vlasy na spáncích mu již zřetelně šedivěly.
   „Jᬅ" nevěděla jak pokračovat. Nakonec sebrala odvahu a vypověděla mu, koho postrádá.
   „Ale to víte, že jsem ho viděl! Vždyť ho znám. Rád Vás za ním zavedu, slečno…" zadíval se na ni tázavě.
   „Láskorádová," odpověděla. Nemohla uvěřit tomu, jaké má štěstí. Třeba to vše byla jen náhoda, jen nějaký zlý sen. Těšila se, až mu bude moci vypovědět, jak ho miluje a potřebuje. Že už ho nikdy nenechá odejít.
   „Já jsem Jugson. Pojďte, jistě jste celá promrzlá."

   Lenka celou cestu přemýšlela, odkud jí je to jméno povědomé. Už ho někde slyšela, ale nedokázala si vybavit v jaké souvislosti. Po pár minutách chůze ji muž chytil za ruku a společně se přemístili do teplého obývacího pokoje.
   „Tak tady ji máme. A přišla dobrovolně. No podívejme, dobrá práce Jugsone. Nyní můžeš odejít, teď tě tu nepotřebuji," ozval se povědomý hlas z křesla. Lenka se podívala tím směrem. Srdce jí vylétlo až do krku leknutím. Neseděl tam nikdo jiný než Belatrix Lestrangeová.

   Začínala mu být pořádná zima. Kapičky vody se mu srážely na čele. Seděl naprosto odevzdaně, nehnul se ani o píď. Pouze čekal. Čekal na tu, která přichází až ve stáří. Draco však doufal, že se objeví co nejdříve a on se jí bude moci vydat v ústrety. Přivítá smrt s otevřenou náručí.

   „Ale copak, copak? Bloncka se rozzlobila?" reagovala Belatrix na Lenčinu vytaženou hůlku mířící na ni.
   „Kde je?!" rozkřikla se dívka.
   „Kdopak? Tvůj miláček? Ale přece o něj najednou nemáš zájem? Vždyť jsi ho odkopla jako prašivého psa! Teď už je mojí hračkou." zasmála se chraplavým hlasem žena.
   „Avada…," váhavost v hlase byla jasně slyšitelná.
   „Na to nemáš," rozchechtala se podivně pisklavým hlasem černovláska. Vypadala jako hnusná stará čarodějnice. Lenka sklopila hůlku. Najednou ovšem udělala rychlý pohyb hůlkou a vykřikla „Bombardo". Poslední věcí, kterou viděly tmavé oči, než z nich vyprchala poslední jiskřička života, byl těžký lustr.
   Dívčiny modré oči se stočily ke dveřím, odkud vyšel vystrašený výkřik. Jugson celou dobu té strašlivé scéně přihlížel. S hlasitým „puf" se přemístil neznámo kam.

   Lenka procházela sklepením a otevírala každou zavřenou kobku. Všechny byly prázdné, ale v jedné zahlédla vzájemnou nenávaznost kamenné zdi. Přiblížila se a zjistila, že jsou zde dveře. Po několika marných pokusech je otevřít kouzlem se do nich zoufale opřela a… projela na druhou stranu.
   „Lenko?" ozval se váhavý hlas ze tmy.
   „Ano, jsem to já. Neboj, dostanu tě odsud." chytla svého vyvoleného za ruku a přemístila se s ním před její dům. Uprostřed ulice mohla po dlouhé době pohledět do jeho nádherných očí. Těch očí plných lásky. Jen tam tak stáli, usmívali se a užívali si jeden druhého. Najednou sněhové vločky začaly padat k zemi, tančily okolo nich, jakoby sdílely jejich radost.
   „Miluju Tě, Lenko," pronesl potichu a políbil ji.
   „Miluju Tě víc, než svůj život, Neville," odpověděla.

   Draco Malfoy stále seděl na studeném kameni. Nedokázal najít polohu, která by ulevila jeho bolavým svalům. Cítil, že z něj vyprchává život. Vytoužený konec se blížil. Na tváři se mu usadil blažený úsměv. Nikdy se nedozví proč a kdo ho vězní, ale brzy přijde vysvobození. Ta dlouho očekávaná a milosrdná žena s kosou. Nejkrásnější vánoční dárek. Jak cynické...

   Stejné příběhy, jiný konec. Draca nikdo nepostrádal, nebyl milován. Zemřel sám, přesně tak, jak žil.
31.01.2012 23:31:54
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "2454"
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one