Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Svatební oznámení 2/2 od Sevika99 18+

Svatební oznámení 2/2

- O ČTYŘI MĚSÍCE POZDĚJI -
 
„Sakra," zaklela polohlasně, když zakopla o nějakou nerovnost na kamenné podlaze a hodila ukázkového tygra. Eseje prvních až pátých ročníků, které si nesla do svých komnat, aby je přes víkend v klidu opravila, se rozlétly po podlaze.
„Jsi v pořádku?" ozvalo se nad ní sametovým hlasem, než ji ruka patřící k tomu hlasu vzala za paži a pomohla jí vstát.
„Jo. Snad jo," zamumlala a promnula si naražené zápěstí. V duchu si nadávala do krav. Takhle královsky se ztrapnit, to už se jí dlouho nepovedlo. Ve snaze vyhnout se pohledu na jeho, dozajista pobavený nebo možná dokonce posměšný výraz se spustila na kolena a začala sbírat rozházené pergameny.
„Dovolíš?" mávl několikrát hůlkou a pergameny se srovnaly do objemného štosu, který mu se zašustěním vklouzl do rukou.
Výborně. Dva trapasy během pěti minut. Dneska vážně neměla svůj den. Nechápala, jak ji mohlo nenapadnout, že použít hůlku bude mnohem rychlejší a efektivnější.
„Doprovodím tě," sevřel pergameny pevněji, když si je od něj chtěla vzít. „Chci se ujistit, že se k sobě dostaneš ještě dnes a pokud možno, i v jednom kuse," rýpl si.
„Děkuju," zamumlala a zamířila ke svým komnatám.
„Minulý týden jsem obdržel Potterovo svatební oznámení. Nevíš, zda to byla čistě zdvořilost, nebo se skutečně očekává, že se tam ukážu."
„Viděla bych to na možnost číslo dva. Po tom, kolik sil ho stálo získat zpátky alespoň špetku soukromí, by oznámení neposlal někomu, koho by na své svatbě nechtěl vidět, protože čím víc lidí o ní ví, tím větší riziko, že se o ní dozví i tisk."
„Toho jsem se bál," počkal, až projde obrazem a protáhl se za ní. „Kam to mám dát?" zadíval se na přeplněný pracovní stůl.
„Vydrž chvilinku," pozavírala několik knih, aby je mohla vrátit do knihovny. Z jedné na ni vypadl kousek pergamenu. Otočila ho, aby se podívala, co to je. Ztuhla.  Svatební oznámení. Jejich falešné svatební oznámení, které na Valentýna poslali všem jejím ctitelům. Jedno jim tehdy zbylo. Ani si neuvědomila, že ho nevyhodila. Najednou jí přišlo líto, že je to jen kus papíru. Jen jejich malá lež.
„Co se děje?" zeptal se, když nepřítomným pohledem rentgenovala ten kousek pergamenu víc než minutu.
„Co?" trhla sebou a vrátila se do reality. „To nic. Je to hloupost, jen hloupost," mávla rukou a hodila pergamen do koše. Nevěřil jí. Ať už na ni zpod těch knih vypadlo cokoli, rozrušilo ji to. Počkal, až se s knihami otočí to ke knihovně, odložil štos esejí na uvolněné místo na stole a nahlédl do odpadkového koše. K jeho překvapení úplně navrchu leželo svatební oznámení. Jejich falešné svatební oznámení. Tohle ji tak rozrušilo?
„Co je špatně, Mio?" zeptal se znovu. Nemohl si nevšimnout, že posledních pár týdnů byla buď podrážděná, nebo skleslá nebo duchem nepřítomná.
„Nic. Jsem jen přetažená. To víš, moje první ročníkové zkoušky v roli profesorky. Nečekala jsem, že to bude takový zápřah," vymlouvala se.
„Jsi dobrá profesorka, ale lhářka jsi mizerná," upozornil ji. Sáhl do koše a vytáhl oznámení. „Víc jak minutu jsi na to strnule koukala, nebo abych byl přesný, zírala, a byla jsi duchem nepřítomná. Vůbec jsi nezaregistrovala, že se na tebe pokouším mluvit, tak mi tu nevykládej, že se nic neděje."
„Je to hloupé," pokrčila rameny a znovu se zadívala na knihovnu. Nechtě se na něj dívat a upřímně, zrovna teď si přála, aby tu vůbec nebyl.
„To už jsi říkala."
„Budeš se smát, nebo si budeš myslet, že mi přeskočilo."
„Pochybuji. Pokud znám někoho, o jehož duševním zdraví jsem zcela přesvědčen, tak jsi to ty. A ne, nebudu se smát. Ať je to cokoli, evidentně se tě to dotýká, hodně dotýká. Lituješ toho, že jsme ta oznámení poslali? "
„Ne!" zarazila ho. „Ta parta novinářů a fotografů tři týdny stanujících na hranicích školních pozemků sice byla všechno, jenom ne příjemná, ale nelituji toho. Kdyby nic jiného, zredukovala počet nevyžádané jednostranné milostné korespondence na čtvrtinu, za což jsem ti mimochodem velmi vděčná."
„Takže Potterova svatba?" napadlo ho.
„Ne," mávla rukou. „Ano," pokrčila rameny. „Vlastně ona, to oznámení, Voldemort i to všechno ostatní," neurčitě rozhodila rukama.
„Nerozumím," přiznal.
„Budeš si myslet, že jsem naivní romantická nána jako byla Levandule, ale najednou mi přišlo líto, že to naše oznámení, že je to jen lež," přiznala.
„Závidíš Harrymu, že se žení?"
„Ne. Děsím se toho, že mi ujíždí vlak a já už nemám šanci ho dohonit."
Nechápal ji. Asi se i dost nechápavě zatvářil, protože se dala do vysvětlování.
„Řekni mi, kdo z mého ročníku je ještě svobodný?"
„Harry."
„Za necelý měsíc už nebude."
„Parvati Pattilová."
„Už pět let žije se svou přítelkyní."
„Susan bonesová?"
„Dvakrát rozvedená."
„Zabiny, Nott."
„Zabiny je od války v komatu a Not dostal doživotí v Azkabanu, tak si manželku najde dost těžko."
„Terry Boot?" nadhodil nejistě.
„Pokud jsem slyšela správně, živí se jako gigolo. Troufám si říct, že toto povolání manželství více méně vylučuje. Někdo další?"
„Nikdo mě nenapadá," přiznal.
„V ročníku nás bylo padesát sedm, čtyřicet tři nás přežilo válku a z těch čtyřiceti tří je svobodná lesba, gigolo, notorická nevěsta, komatózní týpek, vězeň a já. Docela tristní bilance, nezdá se ti?"
„Je ti dvacet sedm. Na svatbu máš ještě dost času. Pokud ti to ještě neřekli, tak jsi čarodějka a čarodějové žijí déle než mudlové. Pokud chceš děti, máš na ně ještě nějakých šedesát, možná sedmdesát let. Většina čarodějek má menopauzu až kolem osmdesátky. A i pak se dá vypomoct lektvary. Stoleté rodičky nejsou úplně vzácné. Nic si nepropásla."
„Ne Severusi, já už propásla úplně všechno. Většinu spolužáků vlka nepoznamenala. Ti z BA dostali Merlinův řád, poděkování Ministra, pár měsíců se sem tam objevili v novinách a pak se na ně zapomnělo. Když dneska řekneš Neville Longbottom, lidem od lektvarů a bylinek se vybaví dvě nové odrůdy mandragor, ale málokomu skutečnost, že to byl on, kdo dostal tu mrchu Bellatrix. Ti všichni žijí normálním životem. Ale koukni na mě, na Herryho, na Rona. Osm let nemůžu jít ani do pitomých Prasinek, aby po mě nechtěli autogramy, společné fotky, aby si mě nevšímali. Harry posledních pět let, vyjma návštěv u Rona nebo Remuse, nevytáhl paty z Grimauldova náměstí nebo Doupěte. Divím se, že mu z toho ještě nepřeskočilo. A Ron, ten vzal radši nabídku úplně podřadnýho famfrpálovýho klubu z Africké díry, jejíž jméno si ani nejsem schopná zapamatovat jen, aby se odtud dostal pryč. Jen aby mohl žít jako normální člověk a ne jako výstavní exponát panoptika zrůd. Všichni z ročníku, kdo se ve válce nějak vyznamenali a komu pak média nechtěla dát pokoj, si vzali někoho, koho znali už předtím, většinou někoho ze školy. Teda kromě Rona, který si vzal jednu ze svých afrických fanynek, která nemá ani tušení, kdo to byl Voldemrot, nebo Smrtijed. Všichni randili na škole, já svojí školu strávila v knihovně. Hledala jsem informace o krvi jednorožců, o Flamelovi, o kameni mudrců, o baziliškovi, studovala kouzelnické právo a tresty smrti pro kouzelné tvory, doučovala Harryho při turnaji, zakládala BA, hledala prince dvojí krve, viteály, učila se na ovce, snažila se zůstat naživu a hlídala ty dva ztřeštěnce, aby se dožili OVCÍ a pokud možno je i udělali a prošvihla svoji šanci se seznámit."
„V Anglii je přibližně padesát tisíc kouzelníků mužského pohlaví ve věku od třiceti do čtyřiceti let," upozornil ji jemně.
„A kolik z nich by zajímala profesorka Grangerová? Po válce jsem se z toho všeho snažila vzpamatovat, snažila jsem se žít, scházela se s muži, s jedním jsem dokonce chodila a víš, co mi řekl ráno potom, co jsme se spolu vyspali? Řekl mi: Ty vado, nemohl bych si nás vyfotit nahatý v posteli? Takhle mi kluci neuvěřej, že jsem fakt vojel tu co skolila Voldyho.  Málem jsem ho zabila. Díky svým zásluhám," málem to slovo vyplivla. „to nemám v papírech, ale strávil u Munga několik týdnů, než mu vrátili do původního stavu jistou část těla. Od té doby se radši s nikým nescházím. Nevěřím, že bych takové poníže unesla znovu, aniž bych skutečně vraždila. Všichni chtějí Hermionu Grangerovou, holku se zrcadlovým kouzlem, nositelku Merlinova řádu. Hermiona Grangerová, sedmadvacetiletá profesorka kouzelných formulí nikoho nezajímá. Je vzduch. Ty jsi takový nikdy nebyl. Po válce jsi mi nabídl tykání, ale jinak jsi se ke mně choval stejně jako před tím. Časem ubylo jízlivostí, urážek a sarkasmů, ale věděla jsem, že pořád vidíš mě, ne tu hrdinku. A když jsem viděla to naše oznámení, prostě mě napadlo, že kdyby to bylo doopravdy, že bych věděla, že skutečně stojíš o mě a ne o někoho, kdo existuje jen ve smyšlených článcích od Holoubkové. Že mě máš rád. Že to neděláš jen proto, aby sis mohl říct. Jo jsem dobrej, pigluju slavnou Granegrovou.  Já bych prostě chtěla jen normální život, práci, manžela, rodinu. Chtěla bych žít jako normální člověk. Chci toho tak moc? " podívala se na něj uslzenýma očima.
Věděl, že ji válka poznamenala, že ta popularita jí leze krkem, ale nikdy by ho nenapadlo, že je to až takhle zlé. Najednou byl rád, že on závěrečnou bitvu strávil v bezvědomí na bradavické ošetřovně. Už se nedokázal dál ovládnout. Přistoupil k ní, a ačkoli se vzpouzela, přitáhl si jí do náruče a pevně ji objal. Ještě chvíli se s ním přela. Cítila se ponížená, že ji takhle viděl a chtěla, aby odešel, ale zároveň chtěla, aby zůstal, aby jí řekl, že se za ni nestydí, že jí nepohrdá za to, že se nedokáže vypořádat s vlastním životem. A když neodcházel, prostě zabořila obličej do jeho hábitu a naplno se rozbrečela. Už nemohla. Cítila se tím vším tak unavená. Tak hrozně unavená, jako by jí nebylo třicet, ale přinejmenším tři sta.
 „Já ... někdy si říkám, že jsem tehdy udělala chybu," řekla tiše, když se po pád minutách trošku uklidnila. Odmítala se vzdát tepla a bezpečí, které jí poskytovala jeho náruč, a tak mluvila do jeho hábitu, ale když už s tím začala, potřebovala ze sebe dostat všechno. „Vrhla jsem se mezi Harryho a Voldemorta, ale byla jsem moc zbabělá na to, abych se prostě obětovala. Chránila jsem se prvním kouzlem, které mě napadlo. Nechtěla jsem ho zabít. Kdybych tam tehdy umřela, dostala bych nevkusnou sochu, pojmenovali by po mě nějakou zapadlou uličku a měla bych svatý pokoj. Někdy si přeju, abych tam byla umřela. Díky posledním pár rokům mi avada vůbec nepřipadá děsivá."
„Hermiono," zašeptal zmučeně a zabořil obličej do jejích vlasů. Myslel si jak je silná a sebevědomá. Obdivoval ji, jak to všechno zvládá s nadhledem, ale až teď si uvědomil, jak děsivě křehká a ošklivě zraněná pod tím vším je. „Takhle nemluv. Takhle už nikdy nemluv.," šeptal, a konejšivě ji hladil po zádech. „Všechno se dá řešit. I kdyby ses měla odstěhovat za polární kruh, abys měla klid, bylo by to lepší, než být mrtvá. Co pak se za těch osm let nestalo nic, o čem by sis mohla říct, jsem ráda, že jsem to zažila?"
„Viděla jsem tě šťastného," zašeptala.
„Prosím?"
„Dva dny po bitvě, na ošetřovně. Byla jsem se podívat za Harrym. Ty jsi se zrovna probral z bezvědomí, viděl jsi všechny ty raněné a vypadal zničeně, ale pak si tě všimla Pomona (Prýtová) a řekla ti, že je po všem. Že je pryč. A pak jsi se podíval na svoji ruku. Tvůj výraz, když jsi na vlastní oči viděl, že je Znamení pryč nadosmrti nezapomenu. Vypadal jsi jako dítě, které pod stromečkem našlo dárek, o kterém roky snilo, chvíli jsi vypadal, že to s tebou sekne, a potom  ses rozesmál. Jestli někdy někdo viděl zosobněnou radost, tak já, když jsem tě tehdy sledovala."
„Určitě musí být i další věci, pro které stálo a stojí za to žít."
„Jedinou další jsi před chvílí vytáhl z odpadkového koše a oba víme, že je to jen lež," odtáhla se od něj. Nechtěla mu to říkat. Nechtěla ze sebe dělat ještě většího hlupáka, než už se jí dneska povedlo, ale dlužila mu upřímnost.
„Hermiono, jsi mladá, krásná, inteligentní a přitažlivá žena. Máš lepší možnosti. Mnohem lepší než o generaci staršího, nespolečenského a mrzutého muže. Měla bys je využít."
„A co když nechci?" zeptala se vyzývavě. „Protože nehrozí, že bych se mohla ještě víc znemožnit, protože víc už to snad ani nejde, tak ti to říkám přímo. Ten kousek pergamenu představuje dvě ze tří věcí, které bych od života chtěla, strašně moc chtěla, a o kterých vím, že je nikdy nebudu mít."
„Jestli je opravdu chceš," položil jí ruce na ramena a přitáhl si ji zpět k sobě. „Tak je budeš mít," přejel rukama přes její krk na tváře, přiměl ji zaklonit hlavu a políbil ji. Bál se, že ho přes všechno, co mu dnes řekla, odstrčí, ale ona se k němu přitiskla. Omotala mu ruce kolem krku a tiskla se k němu, jako se trosečník tiskne k záchrannému člunu. Umožnila jeho jazyku vstup do svých úst. Nechala ho zkoumat a objevovat. Jeho ruce sklouzly z jejích tváří zpět na ramena, na záda, zadeček. Cítila je všude a náhlá vlhkost mezi stehny jí připomněla, že je to skoro sedm let, co měla naposledy sex. Málem si oddechla, když ucítila, jak se jí Severus pokouší odvést k jedněm ze dvou dveří, vedoucích z pokoje dál do jejích komnat, aniž by ji přestal líbat. Bohužel zvolil ty špatné, ty od koupelny.
„Ty druhé," odtrhl se od jeho úst a vyjekla, když ji vzal do náruče. Nebránila se. Poprvé po dlouhých letech se cítila šťastná, protože se cítila sama sebou. Odnesl ji do ložnice a položil na postel. Na okamžik od ní odstoupil a ona dostala strach, že si to rozmyslel. Ale majetnický výraz jeho očí plný touhy ji přesvědčil o opaku. Sundal jí lodičky, a zatímco si svlékal hábit, zaslechla, jak i jeho boty zaduněly o podlahu. Svlékl si i sako a jen v košili a kalhotech si lehl k ní. Chtěl ji, strašně moc ji chtěl, ale nechtěl na ni tlačit. Zlehka, aby se mohla kdykoli odtáhnout, ji objal kolem pasu a znovu políbil. Rukou vklouzl pod její svetřík a zlehka hladil její rozpálenou pokožku. Nespěchal. Netrpělivě se zavrtěla ve snaze popohnat ho k větší aktivitě, ale dál ji jen zlehka, skoro nevině hladil. Vklouzla rukama pod jeho košili. Na okamžik se zarazila, když nahmátla dvě dlouhé, hrubé jizvy od Naginiho zubů, ale rychle pokračovala dál. Přenechal jí vedení, dokud mu nesundala košili. Pak ji stáhl pod sebe. Přetáhl jí svetr přes hlavu a stáhl sukni a zalapal po dechu. Na někoho, kdo vedl nulový milostný život, měla neskutečně sexi spodní prádlo. Tmavě fialová krajková podprsenka doplněná krajkovými kalhotkami téže barvy, které sloužili zároveň jako podvazkový pás pro černé punčochy s fialovým lemem. Sakra. Jestli tohle nocí normálně, zajímalo by ho, co nocí, když chce vypadat sexi. Osvobodil její ňadra z podprsenky a jemně je promnul dlaní. Menší a pevná, akorát do dlaně a přitom stále roztomile dívčí. Polaskal jednu vztyčenou bradavku jazykem, zatímco druhou jemně dráždil prsty. Tiše zasténala, a kdyby neměl plná ústa práce, potěšeně by se usmál. Ještě chvíli dráždil její ňadra, než se přesunul níž. Zbavil ji kalhotek i podvazků, ale punčochy jí nechal. Bylo na tom něco podivně vzrušujícího mít ji nahou, jen s průsvitnými punčochami na dlouhých štíhlých nohách. Přiměl ji roztáhnout stehna. Zapadl mezi ně, jako by tam patřil odjakživa a jemně jazykem polaskal její klitoris. Už jen ta představa, co se chystá udělat, ji neskutečně vzrušila. Stačila chvíle obratné práce s jazykem, a když ucítila, jak do ní jemně vniká jeho dlouhý štíhlý prst, nedokázala se ovládnout. Bezděky mu zaryla nehty do ramen, když se proti němu vzepjala a s tichým výkřikem se udělala. Ještě chvíli ji laskal, než se přesunul zpět k ní, aby ji mohl znovu políbit. Byla neskutečně rozkošná teď, když oči zarudlé pláčem nahradily oči plné touhy a vzrušení a tváře jí barvil ruměnec.
„Neublížila jsem ti?" zeptala se provinile, když si všimla otisku svých nehtů na jeho rameni.
„Ani v nejmenším," ujistil ji. Cítil, jak její dlaně kloužou po jeho těle a hledají zapínání kalhot. Několikrát netrpělivě trhla jeho páskem, než se jí ho podařilo rozepnout. Musel se v duchu smát její nedočkavosti. Nevěřil, že někdy potká ženu, která z něj bude rvát oblečení. Pomohl jí svléknout ho. Její rozevřená stehna ho zvala dál, ale on se jí přesto zadíval do očí. Pochopila. Dával jí možnost vycouvat. Nepotřebovala ji, nechtěla ji. Přitáhla si ho k polibku a zasténala mu do úst, když do ní opatrně vnikl. Byl něžný milenec, pozorný a zároveň náročný. Chtěl každičký kousíček jejího těla i mysli, každičkou myšlenku, i každičkou buňku jejího těla. Nedokázala myslet na nic jiného než jeho tělo ve svém, nedokázala vnímat nic než měnící se rytmus jeho přírazů. Ale jeho neskutečně spokojený výraz, když při vyvrcholení vykřikla jeho jméno, byl nezapomenutelný. Když se na ni o pár vteřin později se zasténáním vyčerpaně zhroutil, nedokázala potlačit úsměv. Skulil se vedle ní a ona se mu spokojeně stulila do náruče.
„To bylo úžasné," zašeptala a políbila ho na hruď. Nepamatovala si, kdy naposledy se cítila tak šťastná jako právě teď.
„Takže, jaké datum mám doplnit na to oznámení?"
„Nekaž to," zaškemrala.
„Čím? Tím, že se ptám, na kdy mám objednat svatbu?"
„O tomhle se nežertuje."
„Nežertuju, myslím to smrtelně vážně. Pokud vím, základem manželství je komunikace a kvalitní sex. Myslím, že poslední rok jsme komunikaci natrénovali dostatečně a ačkoli sebechvála smrdí, myslím, že i ten sex byl sakra žhavý."
„To byl," dala mu zasněně za pravdu. „Myslíš to vážně?"
„Můžeme si to zopakovat. Klidně hned."
„Myslím tu svatbu."¨
„Samozřejmě, že ano. O něčem takovém bych nežertoval," ujistil ji. „Co příští sobotu?"
- THE END -
 
19.02.2012 01:00:43
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "2454"
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one