Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

Štěně 3/3 od Bleska

Všechno na něho padalo.
Písemné práce měl opravené, časopisy na tento týden přečtené, přípravy na hodiny hotové. Knihy ho nebavily a představa, že by měl jít spát do studené postele ho děsila. Samozřejmě, že spolu s Remusem netrávili všechny noci. V rámci jejich utajení se vídali jen občas, ale o to byly jejich noci intenzivnější. Jenže spát v prázdné posteli, když jste věděli, že váš manžel spí v té své, se nedalo srovnávat s tím, když jste věděli, že leží na ošetřovně omámený lektvary.
V rámci svého nočního bdění se Severus nakonec vydal do Remusových komnat. Stejně chtěl hned brzy ráno vyrazit na ošetřovnu a přinést mu nějaké jeho věci. Aby mu mohl pomoci dojít si do sprchy a trochu se upravit. A ke všemu Severus věděl, jak Remus nesnášel spát v cizích pyžamech.
Potichu zašeptal heslo a vešel do tak dobře známých komnat. V hlavě si sepisoval seznam, co všechno má sbalit. Pyžamo, kartáček, břitvu, jednu z jeho oblíbených knížek a taky… nesmím zapomenout zhasnout, pomyslel si trpce, když ho přivítal rozžehnutý krb i všechny svíce. Že by Remus nezhasl? Většinou se světla magicky zhasnou po odchodu.
Nehodlal to však řešit a jediným máchnutím hůlky oheň zhasnul.
„Nech tó, bude tu žima," ozvalo se za ním.
Severus div nevyskočil z kůže, jak se lekl. Vždyť tu sakra nikdo neměl být!
Jenže byl.
Na koberci mezi gaučem a konferenčním stolkem klečel malý chlapec a sledoval ho přes desku stolu. V jedné ruce držel brk, v druhé svíral čokoládovou žabku. Zbytek měl rozpatlaný všude od čela, přes pusu až po uši.
Severus se držel za srdce. Sakra, na tohle už začínal být starý. Nemusel se ptát, kdo to před ním sedí. V jeho okolí nebylo příliš mnoho ztracených dětí. Místo toho mu však v hlavě běhalo asi milion dalších otázek. Kde se tu ten prcek vzal? To tu byl celé ty dva dny? Co jedl? Co tu dělal? Věděl o něm Remus? Jaktože o něm nevěděl Albus, nebo skřítci?
Alespoň na to poslední si dokázal odpovědět. Skřítkům do komnat zakázali vstup poté, co se začali znovu scházet. Stejně jako vyhodili všechny portréty, které mohly dělat Brumbálovi špeha. To však byla jediná odpověď z mnoha.
„Co tu… co tu děláš?" dostal ze sebe nakonec.
„Čekám na kama´áda. Nevíš, ´dy pří´de?" zeptal se.
Kamarád? To jako Remus? „Ehm… to bohužel nevím." Nechtěl mu říkat víc. „Jak jsi tu dlouho?" zeptal se ho místo toho.
Jen pokrčil rameny, než zmizel opět na zemi.
Severus se připlížil blíž a podíval se, co tam ten kluk vyvádí. Všude okolo něco ležely pokreslené papíry společně s hromadou obalů od čokoládových žabek a dalších sladkostí, které Remus míval velkou zásobu ve skříni i šuplíkách. Alespoň, že už pochopil, čím se tu to dítě živilo.
Ave zdravé stravě!
V další chvíli Severuse napadlo, že byl měl malého Blacka seřvat za to, že utekl, ale v tom šoku to nedokázal. Zvlášť, když to dítě tu očividně nedělalo celé dny nic jiného, než že čekalo a kreslilo si…  na eseje třetích ročníků, uvědomil si, když se podíval na jeden z pergamenů.
„A ´do jsi ty?"
Jak se měl asi představit čtyřletému dítěti. „Severus."
„Ten Sevelus? Ten, o ´terým mi vyp´ávěl Lemus?"
On mu o něm vyprávěl? Proč u Merlina? „Asi… asi ano, co ti o mě říkal?" zeptal se obezřetně a posadil se do křesla.
„Že si jeho kama´lád. A že čteš k´ásný pohádky."
Pohádky? No, občas předčítal. Remus to měl rád, prý se mu líbil jeho hlas. I když ty pohádky si asi přikrášlil, skutečně by Oskara Wilda nedefinoval jako pohádku.
„Přeč´eš mi taky něco?" zeptal se bezelstně.
„No, možná později."
„´ceš?" nabídl mu chlapec svoji napůl snědenou žabku.
Trochu se zarazil, než čistě ze zdvořilosti přijal opatlaný obal se zbytkem sladkosti.
Chlapec si otřel tvář do ruky a ruku do kalhot. Severus musel sevřít rty, aby to nekomentoval. Chlapec se však dál věnoval svému kreslení a byl potichu. Potichu! Něco, co starší Black nedělal snad nikdy.
Jenže tohle nebyl Black.
A on si to uvědomil teprve teď. Tohle nebyl jeho spolužák, který mu připravil tolik bolestivých chvil, tohle nebyl ten neustále náladový či opilý čokl, co od něho odtahoval Remuse. Tohle byl jen malý, ušmudlaný kluk, který ze svého budoucího já měl zatím jenom pramálo. Ano, dokázal v jeho tváři najít společné rysy, ale nebyla to ta zmenšenina Blacka, kterou očekával.
V další chvíli si uvědomil, že by měl dát asi vědět, že je dítě tady. Už proto, aby si pro něho někdo přišel. Nebo proto, aby ho nehledali, ale vždyť to bylo jedno. Zvedl se z křesla, než si uvědomil, že tu toho kluka asi nemůže nechat samotného. I když… vydržel to dva dny, těch pět minut by to mohl taky zvládnout.
„Blac… Siriusi?"
Chlapec zvedl hlavu. „Počkáš tu chvíli?"
Přikývl. „Kam deš?"
„Jenom za panem ředitelem."
„A v´átíš se, nebo tu zase budu šám?"
Nebylo to řešeno se strachem, jen smutně. „Vrátím se. Za chvíli jsem tu."
Bohužel ta chvíle se protáhla víc, než očekával. Nejenže Brumbál odmítal pochopit, že se ten malý kluk jen tak dva dny zabavil v Remusových pokojích, ale donutil Severuse, aby šel tuto zprávu sdělit i Harrymu, se kterým se musel vydat ještě do domova pro sociální pracovnici. Než se vrátili zpět do pokojů, uběhla dobrá půl hodina. A Siriusovo místo bylo prázdné.
„Siriusi?"
„Kde je?"
„Nechal jsem ho tady."
„Neměl jste ho tu nechávat vůbec," spílala mu Harry.
„Přežil tu sám dva dny, pochybuji, že se mu na jednou něco stalo."
„Jsou mu čtyři!" rozčiloval se Harry a děkoval Merlinovi, že přemluvil sociální pracovnici, že si ho na noc vezme a přivede ho až ráno. Skutečně netušil, jak by vysvětloval, že se jim zase ztratil. I když to možná bude vysvětlovat tak jako tak.
„Jdu do ložnice, vy se podívejte do koupelny."
Proběhli celý byt, ale po chlapci ani stopy.
„Kde může pro Merlina být!" děsil se Snape a v duchu si spílal. Asi skutečně nebyl ten nejlepší nápad nechat ho samotného. Náhle ucítil zatahání za rukáv. „Co je?"
Potter ukazoval kamsi ke krbu.
Nejdřív nechápal, u krbu nic nebylo, kromě… Kromě malé černé kuličky, která ležela stočená vedle krbu a spokojeně oddechovala. Štěně si k sobě ještě přitáhlo polštář, do kterého téměř zapadlo. Proto nebylo vidět.
Zalapal po dechu. „Jaktože to umí?"
Harry jen pokrčil rameny. „Některé schopnosti očividně zůstaly."
„Ale to přeci… není možné."
„Věřte mi, že to je to poslední, co teď hodlám řešit." Povzdechl si. „Vezmu ho a radši půjdeme."
„Klidně ho tu nechte."
Mladík mu věnoval nechápavý pohled.
„Mě tu nevadí, pokud bude spát a vy si myslím, byste měl dost práce s přemlouváním vaší snoubenky. Nechte ho tady a přijďte si pro něj ráno."
Harry byl vykolejený, doslova. „Ehm… já, děkuji," řekl nakonec. „Máte pravdu, Ginny z toho celého nápadu není zrovna nadšená," přiznal s pohledem na schoulené štěně. „Ale prostě nemůžu dovolit, aby zůstal někde v domově, nebo u cizích. Alespoň to mu dlužím."
„V domově je tak jako tak."
„A i tak tam je nešťastný," otočil se na něho mladík. „Proto za ním s Remusem tak často chodíme, protože jediné, co dělá, je, že stojí u okna a vyhlíží nás."
Kluk stojící u okna a vyhlížející, to Severusovi něco připomínalo. Jen si dodnes nebyl schopen vybavit, na co tehdy vlastně čekal. Na otce, až se přiklátí z hospody? Na matku až přijde z jedné ze svých mnoha prací. Nevěděl. Možná čekal na zázrak.
„Bohužel, dokud s Ginny nebudeme svoji, tak si ho vzít na stálo nemůžeme, takže…" dodal Harry nakonec do vzduchu. „Děkuji, že si ho tu necháte. Vyzvednu si ho nějak ráno," lehce mu sevřel rameno. „Ještě jednou děkuji."
A zmizel v plamenech.
Znovu zaměřil svůj zrak na tu chundelatou kuličku. Nedalo se ani věřit, že tohle štěně je jeho bývalý úhlavní nepřítel. Ale bylo tomu tak, i když to bylo směšné. Nahnul se dolů a chtěl se pokusit štěně vzít, ale ve chvíli, kdy se ho drobný růžový jazýček olíznul, ucukl. Štěně však spalo dál.
Rozhodl se, že ho tu nechá spát a sám se vydal do ložnice. Remusovi určitě nebude vadit, když ji použije.
Uprostřed noci ho cosi probudilo. Škubání, jako kdyby zpod něho někdo chtěl vytáhnout prostěradlo. Neochotně se nadzvedl, ale jen aby viděl, jak se nahoru vyškrábal ten černosrstý tvoreček. Sice se mu rozespáním ještě trochu pletly packy, ale očividně věděl, co chce. Doťapal až na Remusův polštář, kde se několikrát otočil dokola, než se složil do měkkých záhybů.
Spokojeně zamručel.
Severus zašilhal na hodiny, a když viděl, že do rána je času dost, jen se překulil na druhý bok a pokračoval ve spánku. V hlavě si jen udělal poznámku, že tohle toho psa musí odnaučit.

***

Ráno ho probudil pohyb. Ani po těch několika letech si úplně nezvykl s někým trávit noci. Když tvrdě spal, tak mu to nevadilo, ale pokud se vedle něho někdo vrtěl k ránu, zaručeně ho to vzbudilo. Jenže teď tu Remus přeci nebyl.
Rozespale zamžoural vedle sebe, ale jen proto, aby viděl malého chlapce, jak spěšně ťapká do koupelny. Byl vděčný, že ten Blackovic kluk už je alespoň ve věku, kdy je hygienu schopen obstarat sám, pleny skutečně vyměňovat odmítal.
Severus se překulil na druhý bok, aby si ukradl ještě několik chvil spánku. O několik minut později ho vytrhl zvuk tříštícího skla.
Vyletěl z peřin rychleji než blesk. Do koupelny vpadl v zápětí, i když tušil, že i to vzápětí občas mohlo být příliš pozdě.
Skoro se přerazil o skříňku.
Střelil pohledem po klukovi, ale ten byl očividně v pořádku, nikde žádná krev. Proto se začal rozhlížet po tom božím dopuštění okolo. Ta skříňka, které právě spílal, byla normálně pod umyvadlem a ty lahvičky ležící ve zněti střepů patřily nahoru na polici. Co tam ten kluk sakra pohledával?!
„Co to má znamenat?" vyjel na dítě krčící se na druhé straně u vany. „Cos tu vyváděl?!"
Chlapec se ještě víc přikrčil a něco zamumlal.
„Cože?!"
„Já… já si jen chtěl umýt ´uce," špitl.
„A tos kvůli tomu musel vytahovat skříň?"
„´dyž já tam nedosáhl," ukázal na umyvadlo.
Severus zvedl obočí. Tak takhle to bylo? Chtěl si umýt ruce, ale protože tam nedosáhl, tak si chtěl vytáhnout polici, aby na ni mohl vylézt? Nevěděl, jestli ho má pochválit za inteligenci, nebo seřvat. Nakonec to chlapec rozhodl za něho, když začal nervózně před sebe natahovat dlaně. Vyděšeně, jako kdyby to dělat nechtěl. Jeho tvář se upírala k zemi, ale dlaně jako kdyby na něco čekaly.
„P´osím," špitl, „jenom deset. Já ti už neudělám, s´ibuju."
Nechápal. „Čeho deset?"
„Ran p´outkem."
Proutkem? Jako rákoskou? Ten kluk dostával rákoskou? Ano, na dlaních Black měl několik šrámů, ale Severus to považoval za následek boje s vlkodlakem, nebo podobných dobrodružství. Rozhodně ho nenapadlo, že ho doma práskali rákoskou. A za takovou hloupost, jakou bylo třeba rozbití lahviček šampónem. Ano, teď mu to připadalo jako hloupost.
Povzdechl si. Takové bití mu až příliš připomínalo jeho otce.
„Tentokrát nedostaneš," řekl nakonec.
Chlapec po něm střelil pohledem, překvapeným, ale v další chvíle se roztáhl do tak šťastného, že by se to snad mělo zakázat.
Hůlkou nechal nepořádek zmizet, než si z vedlejšího pokoje přivolal jednu z židlí a kluka na ni postavil. „Tak, teď už tam dosáhneš. Umyj si ruce, zuby a hlavně pusu, máš ji pořád od čokolády."  A zbytek je na povlečení,  jak zjistil před chvílí.
„Nemám ka´táček," upozornil ho chlapec.
Vyndal mu jeden z náhradních, co tu měl Remus a podal mu ho. „Ten je ve´ký."
Severus se zarazil. „Už jsi velký, musíš mít velký kartáček."
Sirius se zatvářil hrdě, než se neohrabaně, ale samostatně začal umývat.
Severus ten čas využil k vlastní ranní hygieně. Použil záchod, i když musel přiznat, že ho přítomnost další osoby trochu znervózňovala. Potom si vyčistil zuby a natáhl se i po břitvě, aby se oholil. Chlapcův pohled ho bedlivě pozoroval.
„Co to dě´áš?" zeptal se zvědavě, když zakláněl hlavu, aby se mohl podívat na muže stojícího nad ním.
„Holím se." Copak to ten kluk nezná? Vždyť snad měl otce, ne? I když pravda je, že ve spojení s Blackem měl vždy spojenou jen jeho matku a jeho povedené sestřenky. Žádná zmínka o Blackovi seniorovi.
„Můžu taky?"
„Ještě ti nerostou vousy."
„Rostou, po´ívej!" ukázal důležitě někam na bradu. Lhal, jako když tiskne. A věděl to, věděl to i Severus, ale nechtěl se s tím klukem dohadovat. Místo toho vzal štětku s holicí pěnou a natřel chlapci celý obličej. Sirius se zachechtal, než se začal důležitě držadlem od kartáčku „holit".
Severus ho chvíli pozoroval. Jak málo stačí k dětské spokojenosti.
Na vteřinu ho napadla myšlenka, jestli by byl i on spokojený, kdyby tohle mohl provádět každý den. Takhle rozzářit ty jiskrné dětské oči.
Po dětech nikdy příliš netoužil. Přesněji se vzdal veškerých myšlenek na ně, když si uvědomil, že ho přitahují muži. A když si potom vzal Remuse… Ne, nikdy toho nelitoval, ne rozhodnutí vzdát se myšlenek na potomky.
Nikdy.
Možná doteď.

***

Zamyšleně sledoval svoji podrápanou paži.
Škrábance byly zarudlé a pokaždé, když zatnul pěst, tak se natáhly a zaštípaly. Přesto to bylo poměrně i vítané. Každá bolest byla vítaná. Rozhodně víc, než to emoční vakuum, které si vytvořil v srdci. Aby se nezbláznil. Skutečně neviděl jinou možnost, jak to jinak ustát.
V jeho životě teď stály tři důležité osoby. Harry jako syn jeho přítele, Sirius jako jeho nejlepší přítel už po dlouhá léta a poté samozřejmě jeho manžel. Nevrlý, uštěpačný, odtažitý, ale přesto tak strašně láskyschopný, že by mu to ani nikdo nevěřil.
A teď si mezi těmi dvěmi měl vybrat.
Když byl Sirius ještě ve své dospělé podobě, bylo to složité, ale možné. Zkrátka se za ním občas vytratil, ať se to Severusovi líbilo, nebo ne. Jenže to s dítětem nešlo. To potřebovalo péči neustále. Péči a pozornost. A lásku. Lásku, kterou by měl pro oba dva.
Jenže to by mu to musel Severus dovolit. Jenže ten byl stále zaslepený starými křivdami. Ale vždyť se na to dítě ani nepodíval! Možná kdyby to udělal, přestal by se tak vehementně bránit.
Jenže to už teď stejně bylo jedno.
Bylo rozhodnuto.
Kostky byly vrženy.
Rozhodl se pro Severuse.
Protože k sobě hledali dlouho cestu, protože to byl jeho jediný životní partner, protože věděl, že oba dva by poté nejspíš zůstali sami a nešťastní. Protože až by Sirius jednou vyrostl, odešel by. A on, Remus, by zase zůstal sám. A to bylo něco, co už nikdy nechtěl zažít. Samotu.
Proto se sobecky rozhodl pro svého manžela.
Proto se teď tak nenáviděl.
Proto potřeboval alespoň na chvíli utéct od všech těch lidských pocitů, které ho sžíraly. I když to znamenalo nechat zase jednou převládnout vlka.
Ozvalo se zaklepání. A on si byl jistý, že to bude Severus. Přijde za ním, zeptá se, jak se má a on odpoví, že dobře. I když to nebude pravda. Bude trvat dlouho, než to bude dobré. Alespoň do doby, než chudák chlapec nebude moci být v rodině. Snad u Harryho.
Snad.
Skutečně to byl Severus. Ale co nečekal ani v nejdivočejších snech, byl jeho náklad. Jeho manžel totiž na rukou nesl malé rozchechtaného chlapce.
„Upřímně doufám, že ti je líp…," pronesl Severus, když mu kluka předal.
„Lemus!"
„…nevím totiž, jak dlouho tohle štěně ještě dokážu zvládnout sám. A pokud tě někdy v budoucnu napadne taková pitomost, jako včera v noci, tak zařídím, aby tě pořádně pokousal!"
V Remusově hrudi se zastavilo srdce. <i>Někdy v budoucnu? Znamenalo to snad…? </i> V očích se mu zaleskly slzy štěstí.

***

Do ticha pokoje nebylo slyšet nic víc, než škrábání brku. Severus pečlivě vyplňoval kolonky a pečlivě si vše zapisoval. Naproti tomu Remus ve své vlkodlačí podobě ležel před krbem a jen občas spokojeně pohodil ocasem.
Ozvalo se zaskřípání pantů, otevřely se dveře do jednoho z pokojů.
V Severusovi trochu zatrnulo, stále ještě si nezvykl na další osobu, která byla přítomna Remusovým přeměnám. Než se však nadál, tak se ke zvířeti neřítilo dítě, ale černosrsté torpédo, které vlkodlakovi skočilo na hřbet. Ten trochu nespokojeně zavrčel.
To však pro malého Tichošlápka nebyla odpověď. Naopak se o to vehementněji škrábal nahoru, aby se dostal až k uším, za které začal svými drobnými zoubky tahat.
Starší se po něm ohnal.
Lektvarista sebou opět trochu trhl. Věděl, že to je jen hra, ale přesto měl stále před vlkodlačími čelistmi respekt. A to s ním žil dobrých šest let. Ten prcek neměl ani ponětí s čím si zahrává. I když si byl téměř stoprocentně jistý, že Remus ví, co dělá. Právě teď nechal štěně skutálet se na podlahu, než ho vtáhl mezi tlapy a začal se s ním prát. No, prát. Tichošlápek se o to snažil, když se všemi čtyřmi tlapkami ve vzduchu šermoval proti velké tlamě, ale stejně neměl příliš velkou šanci na úspěch. Zvlášť, když ho Remus svým čumákem začal lechtat na břiše.
A malý se smál.
Ano, smál.
Severus nevěřil, že to někdy řekne, ale psi se uměli smát. Pochechtávat se.
A příst.
Přesně ten zvuk totiž teď štěně vydávalo, když ho starší začal svým jazykem pečlivě čistit. Od břicha, přes packy až po špičku nosu. A pak pořád dokola, dokud se z lízání nestalo jen nenápadné laskání. Hlazení.
Černé packy zvláčněly, usnul.
Severus tu scénu drahnou chvíli spokojeně sledoval. Protože z toho nic jiného než spokojenost zkrátka nesálalo.
„Asi bychom ho měli dát spát," pronesl nakonec.
Remus mu věnoval jeden zkoumavý pohled, než sklouzl na mládě mezi svými tlapami. Zřejmě s ním souhlasil, protože v další chvíli se zvedl a sevřel štěně do tlamy.
V Severusovi opět trochu cuklo, ale ne že by mu nevěřil. Jen ho stále překvapovalo, s jakou láskyplnou jemností dokázal vlkodlak jednat. Tohle nebylo žádné krvelačné stvoření. Jako každá správná matka nesl Remus svoje mládě až do vedlejšího pokoje, chlapcova pokoje. Tam tlapou odhrnul peřinu, než do ní štěně uložil. Zuby chlapce přikryl, než sám vyskočil nahoru a pokojně se složil v nohách postele.
Severus si ve dveřích povzdechl. Věděl, že by se měl vrátit k práci, i když se mu tak úplnš nechtělo, ještě chvíli se chtěl koukat. Ale musel ještě založit nějaké dokumenty. Úřední dokumenty.
Dokumenty, které potvrzovaly, že ode dneška je tohle štěně už jen a jen jejich.
23.02.2012 17:50:35
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "2454"
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one