Sevik99

Sevik99

Své fotografie na net zásadně nedávám, tak se budete muset spokojit s tímhle fešákem
Pokud to někdo náhodou neví, tak navzdory nicku i avataru jsem holka, která cca ve dvanásti propadla knížkám o Harry Potterovi a do dneška jí to nepustilo. Jen už je pár let nečku kvůli Harrymu, ale kvůli jednomu nejmenovanému profesorovi lektvarů.

Všechny postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.

My bloody Valentine od Lenshka95

My bloody Valentine od Lenshka95

Autor: Lenshka95
Beta-read: Jituš
Pairing: SS/HG
Přístupnost 12+
Varování: tragické, depresivní, smrt


Něco ji probudilo. Vymanila se ze Severusova objetí a rozhlédla se, aniž by tušila, co ji mohlo probudit, po pár vteřinách nechápavého rozhlížení to konečně spatřila, z hůlky odložené na nočním stolku, v pravidelných intervalech vylétával malý ohnivý fénix a následně mizel v záplavě sršivých jisker. To samé se dělo s její hůlkou.
„Severusi?" Jemně s ním zatřásla, aby ho probudila.
Zamručení na souhlas toho, že ji vnímá.
„Svolává se Řád."
To ho probudilo, otevřel oči a přemýšlel, co může být tak neodkladného, že ho budí v neděli ráno v sedm hodin. Nakonec se rozhodl to ignorovat. Nejspíše to bude jen další blbost.
„Pojď spát. Nemůže to být nic vážného. Nejspíš se opět dohadují jestli vymalovat kuchyň na modro nebo na červeno," řekl a stáhl si ji zpět do náruče. Nebyla si jistá, jestli by se neměli aspoň zajít podívat, co se děje, ale musela s ním souhlasit, že to nejspíš opět bude jen nějaká maličkost. Byla pravda, že v poslední době se na poradách řešily samé zbytečnosti a taky bylo pravdou, že asi před půl rokem Řád svolal poradu, protože se nemohli shodnout jakou barvou vymalovat. Pohodlně se zavrtala Severusovi do náruče a pokusila se usnout. V další chvíli se však zamračila. Mohl za to fakt, že mince, kterou měla jako přívěšek na krku se právě rozpálila.
„Severusi? Nejspíš tam budeme opravdu muset. Svolává se i Brumbálova armáda."
Odpovědí jí bylo pouze tiché zaúpění.

Přemístili se přímo na ústředí, nevypadalo to, že by tu někdo naléhavě potřeboval jejich pomoc. Všude bylo hrobové ticho a nikde nebyla ani noha.
„Připomeň mi, že mám v plánu je zabít," zavrčel, když zjistil, co se děje. Tedy že se neděje nic.
V tom se rozlétly dveře na druhé straně, z kterých se vyřítil Kingsley a mířil přímo k nim.
„Kde jste? Už jste tu dávno měli být." Než mu stihli odpovědět už zase mizel v druhých dveřích a přitom si mrmlal něco o tom, že jsou krajně nespolehliví.
„Nezdá se ti, že v poslední době až příliš připomíná Moodyho?" zeptala se s úsměvem na rtech.
V kuchyni narazili pouze na Ginny a paní Weasleyovou.
„Může mi někdo vysvětlit, co se děje?" zeptal se teď už celkem nevrlý Severus.
„Nic."
„A kvůli tomu jste mě budili?"
„Teda zatím nic. Někdo jim dal avízo, že se dnes chystají velké útoky na mudlovský Londýn," oznámila jim zrzka, „po celý den je vyhlášena pohotovost. Prozatím mají všichni rozchod," když spatřila, že Snape to bere jako propustku dodala, „pouze v rámci ústředí." Jeho nálada klesla ještě níže pod bod mrazu a se zavrčením se vydal někam nahoru.
„Dáš si snídani?" zeptala se a hnědovláska s úsměvem přikývla.
„Sluší ti to," konstatovala, když si prohlédla zrzku, na které už těhotenství začínalo být vidět.

Bylo pozdní odpoledne a Hermiona ještě stále trčela v kuchyni na ústředí. Nemohla tvrdit, že si přála strávit dnešek zalezlá na ústředí, ale nakonec jí to ani tolik nevadilo. Severus s ní tenhle pocit rozhodně nesdílel. Od rána zůstával zavřený v laboratoři a pokoušel se uklidnit vařením lektvarů.
Poslouchala zrzku, která jí právě popisovala strasti i slasti svého těhotenství. „Kdyby bylo na mě tak by mě to ani nikdy nenapadlo, ale Harry trval na tom, že budu chodit i k mudlovskému lékaři. Ze začátku jsem měla trochu strach, ale nakonec," zarazila se, když dovnitř vstoupil Remus spolu s Minervou a očividně uprostřed hádky.
„Ale, já nemám nikoho, koho bych tam mohl poslat. Prostě to bude muset počkat" prskal na ni naštvaně.
„Ne, to nepočká. Je potřeba to tam zkontrolovat a" zarazila se, když spatřila hnědovlásku sedící u stolu „A co Hermiona? Myslím, že to by bylo ideální"
„No to by šlo. Hermiono, ty teď nemáš nic na práci, že? Potřeboval bych," dokončit větu však nestihl, protože ho jmenovaná přerušila „Nemám nic na práci? Zrovna teď tu mám něco strašně důležitého," že je to ironie pochopil, až když dodala „posledních pár hodin si tu nudou koušu nehty. Tak co pro mě máte?"
„Kde je Severus?" zarazil se, když si uvědomil, že její druhá polovička chybí.
„Ráno se zašil do laboratoře a ještě nevylezl. Předpokládám, že pořádá soutěž, kdo líp vybublá jestli on nebo cínový kotlík velikosti č. 4. Co bude s tou prací teda?"
Potřebuji, abyste se Severusem zkontrolovali, jak to vypadá na Oxford Street. Ale prosím tě, hlavně nenápadně. Projděte se, občas nakoukněte do výlohy..."
„Jasně, vždyť nás znáš." prohodila a v další chvíli zmizela na schodišti.
„No právě."

Vrátili se asi o hodinu později, Severus se značně zlepšenou náladou. Hned za dveřmi narazili na Lupina.
„Jak to tam vypadá? Je všechno v pořádku? Výborně. Ještě že tak. Potřebuji vás na Trafalgarském náměstí. Právě tam zuří bitva. Podle nejnovějších informací je už pět mrtvých," informoval je a v další chvíli zase někam zmizel.
Ráno byla naštvaná, že je volají a nic se neděje. Teď, když se něco dělo, byla by nejraději, kdyby se nic nedělo, strávili by tu pár nudných hodin a večer by se zase v klidu vrátili domů. V klidu. V pohodě.
„Pojď," vyrušil ji z úvah Severus a vydal se ke dveřím. Vykročila za ním, ale po dvou krocích se zastavila.
„Severusi?"
„Co?" otočil se. Čekal, že bude hned za ním ale ona ještě stále postávala na druhé straně místnosti s nerozhodným výrazem na tváři.
„Kdyby....kdyby se něco stalo, já...já chtěla jsem ti říct, že...že," nemohla to doříct, protože došel k ní a umlčel ji svým polibkem. Donutil ji zvednout  hlavu, aby se mu dívala do očí. „Nic se nestane. Všechno bude v pořádku. Ano? Veř mi. Budeš mít ještě spoustu příležitostí mi to říct. Teď pojď." Za tohle ho milovala ještě více. Dokázal jí dát naději tam, kde ona ji ztrácela. Přesvědčit ji, že všechno bude v nejlepším pořádku. A ona mu věřila. Objal ji a společně se přemístili.

Objevili se zrovna doprostřed bitevního pole, to poznal hned, co se přemístili. Tak tak se stihl sklonit pod jednou nepřijemnou kletbou. Odtáhl Hermionu do stínu obrovské měděné sochy lva, která stála nejblíže.
Zaklel. Nevěděl, co dál. Ani v nejblbějším snu by ho nenapadlo, že se objeví zrovna uprostřed bitevního pole.
„Budeme se muset dostat k našim. Tady nemůžeme zůstat."
„Přemístit se nemůžeme. Je tu protipřemisťovací bariéra. Sem se dostat můžeme. Ven ne. Sakra. To nám nemohli říct, kam přesně se máme přemístit? Když, jsem nás přemisťoval, nenapadlo mě, že skončíme tady. Sakra!"
„Když se nemůžeme přemístit, tak to budeme muset obejít kolem toho sloupu a pak,"
„To je sebevražda. Kolem toho sloupu možná, ale pak tě mají jako na dlani. Jenom sestřelit."
„Zůstat tady je sebevražda."
„Ne tak velká jako pokusit se to obejít, tady jsme aspoň trochu chráněni."
„Tak co chceš dělat?" Pomalu začala ztrácet trpělivost a ovládla ji vlna zoufalství. Myslím, že jsme pěkně v prdeli.
„Ty zůstaneš tady a já," přerušila ho „Tak na to zapomeň. Nehodlám někde zůstat schovaná."
„Fajn."
„Fajn?" čekala, že se bude hádat, přesvědčovat ji a ne, že s ní bude okamžitě souhlasit.
„Fajn," nehodlal ji vysvětlovat, že by ho stejně neposlechla. Lepší ji mít pod kontrolou, než se strachovat, co zase provedla a kam vlezla.
Přesunul se k okraji a opatrně vystrčil hlavu, v zápětí ji zase rychle schoval zpátky, jelikož mu přímo nad pravým uchem proletěla kletba. A dost nehezká.
„Naši o nás ví, ale nemůžeme se spoléhat na to, že nás jejich kletby nemůžou zasáhnout. Budeme prostě muset na chvíli vylézt, zaútočit a pak zase honem rychle zalézt. Jasné?" Přikývla.
A to taky během následujících minut dělali. Hermiona se přesunula na druhou stranu podstavce a oba každou chvíli vystrčili hlavu jen na tak dlouho aby stihli vyslat kouzlo. Severus častoval své protivníky sbírkou kleteb z černé magie a Hermiona mu směle konkurovala, přeci jenom ji za těch pět let, co byli spolu, stihl dost naučit a co ji nenaučil, naučila se sama. Někdy během bitvy si Hermiona uvědomila, že dnes je to pět let, co jsou spolu. Zahnala tu myšlenku a vyslala další zaklínadlo proti svému protivníkovi.

S postupem času začal Řád získávat převahu a oni dva si mohli dovolit vylézt na delší dobu a bojovat. Severus si právně vyměňoval kletby s vysokým hromotlukem, který kdysi patřil mezi jeho Smrtijedí kolegy, když zaslechl výkřik. Hermionin výkřik. Otočil se a najednou se před ním vše odehrávalo, jako ve zpomaleném filmu. Viděl, jak jí s nárazem kletby vypadla hůlka z ruky. Na okamžik zahlédl vyděšený výraz v jejích očích. A pak se jí podlomila kolena a ona se začala sunout k zemi. Padala. Padala. Klesala čím dál níže až nakonec dopadla na kamennou silnici. To ho probralo. Vrhl se k ní a zatáhl ji zpět do stínu sochy. Kletba jí rozpárala břicho. Zaléčil jí to jednoduchým kouzlem, ale věděl, že to jen zastaví krvácení. Věděl, že potřebuje okamžitě léčitele.
„Hermi? Hermiono. Hlavně neusínej, ano? Musíš zůstat vzhůru. Slyšíš mě? Zůstaň vzhůru. Seženu ti pomoc. Všechno bude dobré. Slibuju."
Nenáviděl se. Věděl, že lže. Věděl, že její zranění by bylo vážné i kdyby měla okamžitou léčitelskou pomoc. A tu ona neměla. Nemohli se hnout z místa. Nemohli odtud, dokud tu bude přemisťovací bariéra a ta tu bude do té doby, dokud tu budou jejich nepřátelé. Vzedmula se v něm vlna vzteku. Zvedl se a vrhl se proti svým protivníkům. Vrhal po nich kouzla hlava nehlava. Nedbal na své bezpečí. Jeho jedinou touhou bylo zabít, zničit je, udělat cokoliv, co by mu dovolilo se s Hermionou přemístit a zajistit jí pomoc. Jako by příroda reagovala na jeho vztek, z nebe se začaly sypat těžké sněhové vločky. Sníh. Sníh, který v Londýně nebyl už dobrých deset let.
Nevěděl jestli to trvalo několik vteřin, minut, hodin nebo dní, ale najednou byl Řád v přesile a protivníci začali prchat, až zmizel i poslední. A spolu s ním i bariéra. Sehnul se ke spící Hermioně, vzal ji do náruče a přemístil se pryč.
Objevil se přímo uprostřed ošetřovny.
„U Morgany, co se stalo?" vydechla ošetřovatelka, když ho spatřila s krvácející dívkou v náruči. Opatrně ji položil na jedno z lůžek. „Kletba Retexe potestate. Zasáhla ji do břicha. Zastavil jsem krvácení, ale" hlas se mu zlomil.
„Merline," vydechla znovu.
„Běž. Běž Severusi. Běž pryč. Tady mi nebudeš moc platný, akorát tu budeš překážet." Vystrkala ho z místnosti spolu s Lupinem, který se tu objevil a zabouchla za nimi dveře.

Seděl se zavřenýma očima na jedné z židlí před provizorní ošetřovnou. Kousek od něj seděl Lupin s Minervou. Potter neustále nervózně křižoval chodbou a každou chvíli se zastavil u dveří a nastražil uši doufaje, že by mohl něco zaslechnout. Věděl, že je to marné, Lupin je hned po té, co je madame Pomferyová vyhnala a zapráskla za nimi dveře, informoval, že ošetřovatelka zakouzlila místnost proti odposlouchávání, ani on se svým dokonalým sluchem nemohl nic zaslechnout.
Otevřel oči a zadíval se na hodiny, které visely přímo naproti němu. Pozoroval vteřinou ručičku, která neúnavě obíhala pořád dokola a  s každým jejím oběhem se prodlužovala doba, po kterou madame Pomferyová zůstávala zavřená na ošetřovně. Netušil, zda je to dobře či špatně. Doufal v to první.

Dveře se s vrznutím otevřely. Ošetřovatelka vyšla z místnosti. Nemusela nic říkat, její výraz byl dokonale čitelný. Jasný.

Smrt je zlá, krutá, ohavná, nepředvídatelná a nemilosrdná bestie. Tiše obchází okolo a zaútočí ve chvíli, kdy to nikdo nečeká. Zaútočí tam, kde ji čekáte nejméně. Zakousne se a pozoruje, jak život pomalu vyprchává, mizí, jak srdce zpomaluje až utichne navždy. Pozoruje to se zvláštním, zvrhlým, vnitřním uspokojením. Může být rychlá a bezbolestná, může být krutá, pomalá a libovat si v utrpení. Jako stín bloudí světem a rozmýšlí se, kde zaútočí příště. Je neoblomná. Je všudypřítomná. Nemůžete ji ignorovat, zapomenout, že je stále tu a čeká na svou příležitost, čeká připravená vrhnout se na vás nebo na člověka, kterého tolik milujete. Když to uděláte, jen na okamžik si dovolíte na ni zapomenout a začnete si užívat života plnými doušky, ona se vám připomene, zaútočí, vtrhne mezi vás. Sebere vám to nejdražší co máte.

„Je mi to líto. Už se nedalo nic dělat."

Sebere vám to nejdražší, co máte. Sebere vám to jediné, na čem vám záleží. Vaši milovanou osobu. Zaboří zuby a drápy do těla své oběti a vyrve vám ji přímo z náruče, z objetí. Je jí jedno, že se nestihnete rozloučit, že nestihnete naposledy říct,  jak moc vám na ní záleží, že ji milujete. Sebere vám ji a nikdy nevrátí. Zaútočí a ví, že se nemůžete bránit. Je jí jedno, že působí bolest, zármutek a utrpení, vyžívá se v tom. Vyžívá se v tom úžasném pocitu čirého zoufalství. Zaútočí a její jedinou touhou je ublížit. Je jí jedno, že byste udělali cokoli, aby tu mohla být s vámi, že byste klidně vyměnili svůj život za její. Je nelítostná. Je jí jedno, že se vám zbortí celý svět. Srazí vás na kolena. Udělá vám to jednou, podruhé, potřetí... A vy máte dvě možnosti, zvednout se, jít dál a rvát se za lepší život nebo to vzdát, uznat, že vás porazila, že vás pokořila a nechat ji užít si své vítězství. Je to krutá mrcha, která má mnoho podob a na svých rukou má krev. Může být kdekoliv. Může stát právě za vámi a dýchat vám za krk.

„Můžu ji vidět?" zeptal se ledově chladný hlas, na tváři maska, která zabraňovala projevu jakéhokoli citu. Nikdo by na něm nepoznal, že se mu právě zhroutil celý svět, že ztratil osobu, kterou miloval nade vše na světě.
Ošetřovatelka mu pokynula dovnitř.
Ležela na posteli a vypadala jako by jen spala. Přitáhl si židli k její posteli a posadil se. Vzal ji za ruku.

„Remusi? Asi bys měl vědět, že slečna Grangerová byla těhotná."

„Proč?" zeptal se do ticha ošetřovny. „Proč jsi mě opustila?" Z koutku oka mu vyklouzla slza a pomalu mu stékala po tváři.

„Byla u mě na vyšetření minulý týden. Myslím, že Severus to neví."

„Proč?" opakoval. „Chtěla jsi mi něco říct. Slíbil jsem ti, že ještě dostaneš příležitost mi to říct. Tak proč tu nemůžeš teď být?" Slzu následovaly další slané krůpěje stékající po tváři.

„Myslím, že bude nejlepší, když se to ani nedoví," hlesl.

„Proč ty? Proč ne já?" ptal se a nedostával odpověď „Proč ti nemůžu ještě jednou říct, že tě miluju?" šeptal zlomeným hlasem.

„Souhlasím. Je možné, že se svěřila mladé paní Potterové. Zajisti, aby se to Severus nedozvěděl."
Vydala se ke dveřím ošetřovny a pak se otočila „A Remusi? Bude to teď mít hodně těžké. Bude potřebovat přítele."

Už tu nemohl dál být. Zvedl se. Naposledy ji políbil. Na čelo. Setřel si slzy z tváří a vyšel z ošetřovny s ledovou maskou na tváři. Ani zakladatel psychologie by nepoznal, co se děje v jeho nitru. Vyrazil ze dveří a zmizel na schodišti.

„Běž za ním."

Už to chtěl vzdát. Hledal ho všude, kde ho jen napadlo, u něj doma, ve škole, u Albusovy hrobky. Dokonce prošel i všechny kouzelnické hospody, které znal, i když nevěřil, že by ho tam našel. Už se chtěl vrátit domů, ale nakonec se rozhodl, že to zkusí ještě jednou u něj doma. Že tu Severus je, poznal hned, jakmile se sem přemístil. Ochranná kouzla okolo domu byla stažená a majitel už se neobtěžoval s jejich obnovováním. Buďto toho už nebyl schopen, nebo to neshledával důležitým. Tipoval oboje dohromady.
Vstoupil dovnitř a rozsvítil hůlku. Zavřel za sebou a rozhlédl se. Nacházel se v dlouhé tmavé chodbě, třetí dveře vpravo byly pootevřené, rozhodl se zkusit to tam. Vešel. Severuse nikde neviděl a rozhodl se prozkoumat další pokoje, když ho cosi zarazilo. Cinkání, které se ozvalo za dveřmi. Vrátil se zpět do pokoje, zavřel dveře a hůlkou posvítil do koutu za dveřmi a tam seděl Severus Snape. Severus Snape, který navrhoval trest smrti za pití vína přímo z lahve. Tvrdíval, že je to vrchol hulvátství.
Ten samý Severus Snape teď seděl za dveřmi, v ruce držel láhev prvotřídního archivního vína a upíjel přímo z ní. To samé nejspíš provedl i s ostatními lahvemi, které se povalovaly okolo něj. Klekl si k němu a sebral mu láhev z rukou. Severus se na něj zadíval zoufalýma očima. „Proč?" Nedokázal mu odpovědět a Severus nejspíš ani odpověď nečekal, protože pokračoval dál. „Proč mi to udělala? Řekni mi proč?" Na to kolik se vedle něj povalovalo lahví mluvil docela srozumitelně. „Proč mi to udělala? Zrovna když jsem si ji chtěl vzít?"
To mu vyrazilo dech. Na důkaz svých slov vytáhl z kapsy sametovou krabičku a podal mu ji. Věděl, že Severus Hermionu miluje, ale nikdy by ho nenapadlo, že si ji bude chtít vzít. Dokonce jí koupil i zásnubní prsten.
Otevřel krabičku a zadíval se na prsten z bílého zlata s malým smaragdem. Podle něj byl krásný. Jednoduchý, ale krásný. Proč měl při pohledu na ten prsten pocit, že se něco kurva nepovedlo? Že celá ta akce byla nepodařená a ještě k tomu nesmyslná? A že za to mohl on.
„Proč? Proč jsem ji nedokázal uchránit?"
„Ty za to nemůžeš, Severusi, jestli za to někdo může, tak jsem to já. Měl jsem zajistit místo kam se můžeme přemisťovat. Měl jsem to líp naplánovat. Měl jsem počkat na posily bystrozorů. Měl jsem to líp promyslet. Měl jsem,"
Přerušil ho. „Ne!"
„Měl jsem kurva udělat víc." Teď už skoro křičel. Sedl si na zem vedle Severuse a opřel se zády o zeď. Proč měl pocit, že za její smrt může on, že jí zničil život, že ho zničil Severusovi?
„Zapamatoval jsem si je," promluvil do ticha Severus, „když jsem proti nim stál a bojoval s nimi, zapamatoval jsem si jejich tváře. Některé z nich jsem znal. Zapamatoval jsem si je. A teď je najdu. A zabiju je. Všechny. Do jednoho."

Vracel se na ústředí značně rozlámaný, poté, co usnul na podlaze u Severuse v obýváku. Nechtěl se sem vracet, ale ani nechtěl zůstat se Severusem, až se probudí. Nechtěl tam být a vidět jeho zmučený výraz a vědět, že za to může on.
Doufal, že se mu podaří se někam zašít, aby si ho nikdo nevšiml. Aby ho nikdo neviděl. Aby nemusel s nikým mluvit.
To se mu však nepodařilo. Sotva vešel dovnitř, narazil na Harryho „Viděl jsi to?" zamířil k němu, hned jak ho spatřil a strkal mu pod nos noviny.
„Ne, co?" zeptal se unaveně. V další chvíli však věděl, co měl mladík na mysli, když spatřil obrovský titulek článku na první straně.

Valentýnský masakr v ulicích Londýna
Sir Anthony Moore byl včera v noci zavražděn. Spolu s ním i šest dalších vysoce postavených činitelů ministerstva.
První vražda se stala včera ve 21:39, obětí byl vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů Patrick Daniels. Byl zavražděn neznámým útočníkem ve svém bytě. Další vraždy pokračovaly a skončily pár minut před půlnocí. Vedoucí bystrozorů nám prozradil, že vraždy mají společný modus operandi. Vrah nejprve rozpáral své oběti břicho a pak ho nemilosrdně zabil...

„Panebože" nemusel číst dál, aby věděl, kdo za tím stojí. Včera bral Severusovu výhrůžku pouze jako výkřik zoufalství a nenapadlo ho, že Severus ji splní. Že už s tím začal ještě před jeho příchodem.

*o rok později*

Sebevražda v Azkabanu
Severus Snape též nazývaný jako Valentýnský zabiják nebo Jack Rozparovač 2, který měl být dnes večer podroben Mozkomořímu polibku, spáchal sebevraždu.

Vedoucí Azkabanského vězení Danny Ruffin nám potvrdil, že Severus Snape, jehož minulý týden odsoudil Starostolec k mozkomořímu polibku, dnes v noci spáchal sebevraždu. Podle jeho slov si podřezal žíly, prozatím je záhadou, jak to provedl, jelikož se v jeho cele nenašlo nic ostrého.
Severus Snape byl obžalován a nakonec i shledán vinným z 35 vražd, které začaly 14. února loňského roku a pokračovaly následující 4 měsíce. Severus Snape byl dopaden o 7 měsíců později. Obžalovaný se ke všem svým zločinům přiznal, ale řekl, že se necítí vinným, prohlásil, že zbavil svět  velkého zla. Minulý týden ho Starostolec odsoudil k Mozkomořímu polibku, výši trestu nezmírnil ani fakt, že se obžalovaný přiznal. Rozsudek měl být provedený dnes, tedy 14. února. Ironií osudu je, že je to přesně o rok později, co vraždy započaly.
15.02.2012 23:35:12
luciepol


Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "2454"
Nobody can´t escape his destiny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one